Everything is possible.

16

o dva měsíce později:

Začátek prosince, to jsem se to pěkně posunuli. V podstatě se ale nic nového nestalo. Brandon oslavil dva týdny zpátky sedmnácté narozeniny, stejně tak Harry. Tomu bylo čtyřicet jedna. Já se stále snažím být neviditelná. I když se všechno lepší a já klukům začínám čím dál více důvěřovat, neodhodlala jsem se jim říct nic osobního, soukromého. Většinu času trávím zavřená v pokoji, který jsem včera vyzdobila do mého stylu. Jiným slovem, pověsila jsem si k posteli na stěnu pár plakátů svého oblíbeného zpěváka a nějak to tam ještě víc zútulnila. No a Dylan, ten se taky nezměnil. Právě je zamotaný v balícím papíru a snaží se nějakým normálním způsobem zabalit dárky. V domově, kam pořád oba chodíme, začali přípravy na Vánoce. To my sice jako dobrovolníci dělat nemusíme, ale přiznávám, oba nás lákala finanční odměna, kterou za tuhle práci dostaneme. Nehoním se za penězi a Dylan je jistě taky nepotřebuje, ale aspoň něco by se hodilo. Budou Vánoce a já nemám ani korunu, abych nakoupila nějaké dárky....

,,Dělej to pořádně." okřiknu jej se smíchem.

,,Tak kdyby ten papír nebyl úplně nemožný, možná by to pak šlo." brblal.

,,Jasně, papír." mumlala jsem si pro sebe.

,,Hahaha Winnie, fakt vtipný. Nejsi na tom o moc líp." kroutil hlavou. Měl pravdu, moje dárečky nebyly zabalené nějak pěkněji. Hold tohle asi nebude naše parketa. Jinak si troufám říct, že se z nás stali přátelé. Sice Dylan musel pochopit, že se bude muset zdržet jakéhokoliv ohmatávání mé osoby, ale po několika týdnech se to povedlo. Perverzní poznámky ho však nepřešly do dnes. Občas mi po nich naskočí nepříjemný pocit, ale začínám si zvykat.

,,Winnie?" otázal se. Tenhle tón hlasu už jsem znala, používal ho téměř skoro dva měsíce každý den.

,,Předem říkám ne." odvětila jsem.

,,Vždyť ani nevíš, na co se chci zeptat." rozhazoval rukama.

,,Ale vím, ptáš se už dva měsíce v kuse." přilepila jsem jmenovku na balíček.

,,A ty pokaždé řekneš to samé." povzdechne si.

,,Přesně. Proto si myslím, že by jsi to měl už vzdát." zasmála jsem se.

,,A pořád nechceš chápat, že to jen tak nevzdám. Takže, půjdeš se mnou na rande?" upřeně se na mě díval. Odpověď však byla jasná.

,,Ne."

,,Hhh, máš dneska aspoň nějaký normální důvod?" zahřměl. Od té doby, co se zeptal poprvé, se ptal každičký den. Ve škole, o víkendech. To jsme se potkávali zde.

,,Důvody jsou pořád stejné." povzdechla jsem si.

,,To ale nejsou důvody. To jsou tvoje vymyšlené nesmysli. Dej mi jeden normální a máš ode mě pokoj." žadonil.

,,Tak zaprvé... nechci.-"

,,To říkáš pořád." skočil mi do řeči.

,,Za druhé-"

,,Ne ne, ty sis vymyslela druhý bod, počkej, to bude něco zajímavého." zase mě přerušil. Probodla jsem ho vražedným pohledem a pokračovala.

,,Za druhé..-" odmlčela jsem se.

,,Je mi jasné, že ty máš peněz dost, ale já ne. Jo, je mi to blbé a trapné, ale nemůžu si dovolit s tebou někam jít." ztrapněně jsem sklopila zrak. Dylan se však rozchechtal na celé kolo.

,,Děláš si srandu Winnie, že jo? Celé dva měsíce mě odmítáš, protože nemáš peníze?" pomalu obešel stůl a blížil se ke mně. Neodpovídala jsem. Jasně že to nebylo kvůli tomu. I když nějakou roli to opravdu hrálo. Jeho prsty se dotkly mé brady, donutil mě se na něj podívat.

,,Je ti doufám jasné, že když se mnou někam půjdeš, nenechám tě platit. Platím já." uchechtl se.

,,A to já právě nechci. Tvoje rodina je bohatá, já nemám nic. A už vůbec nechci, aby za mě někdo něco platil." vysvětlovala jsem.

,,Winnie, právě proto. Říkej si co chceš, ale nikdy bych tě nenechal platit." položil ruku na můj bok. Mé tělo se opět rozechvělo.

,,Zase se mě dotýkáš." šeptla jsem.

,,Pořád nemůžu?" šklebil se.

,,Prosím. Nech mě."

,,Tak mě odstrč. Odstrč mě od sebe." pronesl hlasitě. Zhluboka jsem se nadechla a odstoupila od něj. Rozmáchl pažemi, pak si prohrábl vlasy a odešel na svou stranu velkého stolu.

,,Absolutně se v tobě nevyznám Winnie."

,,Bavíme se spolu už docela dlouho, ale ty mi pořád nechceš nic říct, neustále mám pocit, že se mě bojíš, že před něčím utíkáš. Pak je tady ten Lucas, co se kolem tebe pořád motá. Kdo to sakra je? Já chci vědět na čem jsem." rozkřikl se. Trhaně jsem se nadechla, nezvládala jsem situace, kde na mě někdo křičel. Měla jsem strach, že to nikdy neskončí jen u toho. Bála jsem se, že by člověk, který je naštvaný, byl schopný udělat něco víc, že by se mohl zachovat stejně jako můj otec.

,,Fajn, když už jsme teda u těch peněz. Bez urážky Winnie, ale nemyslím si, že by na tom tvoje rodina byla nějak špatně. Proč prostě nepožádáš je?" touhle otázkou mě zahnal do kouta.

,,Je to komplikovaný." šeptla jsem sotva slyšitelně. Však já jsem rodiny nemám... Mohla jsem snad kluky považovat za rodinu? Berou mě oni tak? Pochybuji...

,,Do prdele. To je ale pořád dokola! Na každou otázku odpovídáš, že je to složitý." vyletěl jako čertík z krabičky.

,,Protože ono je! Ty vůbec nic nechápeš!" vyčetla jsem mu. Už jsem to nevydržela.

,,Já nic nechápu? Promiň, ale přijde mi, že ze mě děláš akorát blbce. Od té doby, co jsi sem přišla, se musím točit jenom kolem tebe a já sakra vůbec nevím proč! Svěřuji se ti se vším, jako jediná víš, jak to u nás doma je! A ty? Nic, sotva odpovíš na otázku. Co je na tom opětovat trochu toho, co do našeho přátelství či co to je, dávám já? Co takhle trochu důvěry?!" s každým slovem se ke mě přibližoval. Pod návalem jeho slov jsem strnula na místě, neměla jsem odvahu se ani pohnout. Jediné co jsem cítila, byly slzy, které se valily do očí.

,,Řekni mi Winnie, co po mně chceš? Dotku se tě, je to špatně. Řeknu nějakou osobnější, perverznější poznámku, vyvalíš oči a odmítáš komunikovat. Kdykoliv se něco děje, utíkáš." jeho slova se do mě zabodávají. Má pravdu, ale já si nemůžu pomoct. Možná bych mu i chtěla říct pravdu, chtěla bych se mu svěřit, ale nedokážu to a nevím, co dělat.

,,A zkusil ses někdy vcítit ty do mě? Nedošlo ti, že ty témata, které chceš řešit pro mě nejsou jednoduché? Že mám taky nějakou minulost, která nejde jen tak smazat?" vzlykala jsem. Brečela jsem před ním jak želva. Zmateně si mě prohlížel. Jeho ruce se objevili na mých zádech. Chtěl si mě přitáhnout od obětí, ale dřív než to stihl, jsem vše ukončila.

,,Nesahej na mě." posunula jsem se o krok dozadu.

,,Winnie já... Tohle mi asi nedošlo, ale chci tě jenom obejmout." pokusil se o to znova.

,,Nech mě být." rázným krokem jsem si došla pro batůžek a stále se slzami v očích odešla... Nemůžu si ho pustit k tělu...

Přeji hezkou adventní neděli! Už máte dárečky? 💗