Everything is possible.

28

Kapitola navazuje na minulou.♥

,,Jen se jdi podívat." pokrčil rameny. Rozešla jsem se tedy za ním. Měla jsem divné pocity, na jednu stranu dobré, na druhou stranu úplně katastrofální. Jakmile jsem si všimla člověka na gauči, hned jsem věděla proč. Zamrzla jsem na místě. Nebyla jsem schopná pohybu...

Nevěděla jsem co mám dělat. Brečet nebo skákat radostí? Však o tomhle jsem snila ne? Chtěla jsem znovu potkat svou maminku. Byla stejná, ale zároveň tak moc jiná. Stejně dlouhé blonďaté vlasy, krásná postava, elegantní oblečení. Na tváři jí přibylo pár vrásek, stále však zůstávala krásná. Velkou změnou byl blonďatý muž, co posedával vedle ní a majetnicky ji držel kolem pasu. Stáli jsme tam, koukali na sebe a oběma se nám hrnuly slzy do očí. Kluci se potutelně usmívali, Dylan mírně nechápal, ale nejspíše mu souvislosti došli. Krom toho, jsem si extrémně podobné. Po nekonečně dlouhé době vzájemného pozorování jsme se konečně rozešli k sobě a během minutky se už mačkaly v objetí. Nechápala jsem fakt, že je tady. Přišlo mi, jakoby se měla z ničeho nic rozplynout a zase zmizet.

,,Ahoj zlatíčko." šeptala mi do ucha.

,,C-co tady děláš a jak si mě vůbec našla?" koktala jsem páté přes deváté.

,,Všechno ti vysvětlím, slibuji. Tolik si mi chyběla." pohladila mě po tváři.

,,Tak se posadíme ne?" zvolal s úsměvem Louis a všichni se zase pohodlně usadili.

,,Eh...Já vůbec nevím kde začít Winnie." povzdechla si, přičemž si uhladila sukni.

,,Tak asi... Tohle je Andrew, můj snoubenec." pronesla s lehkou nervozitou. Jenom zběžně jsem si jej prohlédla. Nebylo na něm nic zajímavého, spíše mě zajímala jiná věc.

,,Snoubenec? Vždyť nejsi rozvedená, tak jak můžeš být zasnoubená?" nakrčila jsem obočí. Po místnosti se rozlehlo šuškání, nejspíš jsem nasadila brouka do hlavy více lidem.

,,No to je právě to. Já jsem rozvedená. Už šest let." poškrábala se na čele.

,,Šest let?" vykřikla jsem nevěřícně. Pokud dobře počítám, tak to už se na rozvodu muselo pracovat, když odešla. Už v té době musela být rozvedená.

,,No... šest let. S tvým otcem jsme se tak dohodli a já pak odešla." potvrdila jakoby nic.

,,Proč? Proč jsi odešla? A bez rozloučení? Bez jediného slova?" odbočila jsem. Mírně jsem kroutila hlavou, snad jako bych doufala, že to zažene slzy. Dylan mě povzbuzoval pohledem, stejně tak ostatní.

,,Winnie, já chápu, že jsi za to na mě asi naštvaná, ale-"

,,Neokecávej to. Proč jsi odešla?" zvýšila jsem hlas. Začínala jsem zuřit. Všechny ty začáteční pocity nahradil vztek.

,,Já.. S tvým otcem to už bylo neúnosné a navíc jsem v té době potkala tady Andrewa. Zamilovala jsem do něj." pokrčila rameny.

,,Fajn, nevěřím, že ti dobrovolně podepsal rozvodový papíry, ale když to pomineme. Proč si mě sakra nevzala sebou?!" zoufale jsem si prohrábla vlasy. Vyskočila jsem na nohy. V návalu vzteku jsem už ani nezvládala sedět na místě. Myslela jsem, že odešla, aby se zachránila, ne proto, že potkala jiného chlapa a mě nechala na pospas osudu.

,,Pochop mě, já chápu, že se zlobíš a máš na to plné právo, ale já jsem neměla na vybranou." také si stoupla. Byla jen o pár centimetrů vyšší, dívaly jsem si navzájem do očí.

,,Ptám se znovu. Proč jsi mě tam nechala?" snažila jsem se držet zpátky, nechtěla jsem na ni být zlá.

,,Andrew nechtěl děti. A chtěli jsme cestovat, prostě si užívat. Musíš to pochopit, že s tebou by to nešlo a Andrew prostě nechtěl mít na krku cizí dítě." rozhodila rukama. Šokovaně jsem vykulila oči. I kluci se zdáli zaskočeni.

,,Proč sis mě teda pořizovala, když sis chtěla tak moc užívat?! Neměla sis dělat děcko, když jsem ti byla jenom přítěž! Nechápu, jak ses mě mohla jenom tak vzdát. A ještě mě tam nechat s takový hajzlem! Ty jsi věděla jaký je, ale asi ti to bylo jedno, že?" nezvládala jsem to, absolutně. Držela jsem se z posledních sil, měla jsem chuť padnout na kolena a jenom brečet.

,,Zas to tolik nedramatizuj prosím tě. Já se nepřijela hádat. Mám pro tebe nabídku. Můžeš se s námi odstěhovat. Máme velký dům, máš tři sourozence, mohli bychom dát zase věci do pořádku, ne?" dala si ruce v bok. Vůbec jsem ji nepoznávala, nechápala jsem, co si šlehla, nebo jestli za to může ten blonďatý debil.

,,Já mám tři sourozence?! Děláš si ze mě už srandu?" vyjekla jsem hystericky.

,,Uklidni se laskavě. Ano, dvě sestry a jednoho bratra. Tak co, jedeš s námi?" otřepala ze sebe imaginární smítka a vyčkávala na mou odpověď.

,,A kam jako sakra? Já jsem tě celé ty roky omlouvala, pořád jsem si namlouvala, že se třeba pro mě jednou vrátíš, ale ty sis mezitím žiješ spokojený život s novou rodinkou!" křičela jsem.

,,Už jednou jsem ti říkala, ať to tak nedramatizuješ! Zas tak hrozné to nebylo, aby se tam nedalo přežít." odvětila mi s naprostým klidem. Nikdo jiný se mezi nás nezapojoval, párkrát jsem na Dylanovi viděla, že by po mámě nejraději skočil, ale držel se.

,,Posloucháš se vůbec? Před chvílí řekneš, že to bylo neúnosné a teď to najednou nebylo tak hrozné. Uvědom si, co říkáš! Sama jsi to zažila, tak jak něco takového vůbec můžeš vypustit z pusy!" vřískala jsem. Takovou sílu můj hlas snad nikdy neměl.

,,Pár výchovných pohlavků ještě nikdy nikoho nezabilo." pohodila vlasy. Harry se v křesle nezvykle napřímil a postřehla jsem, jak mu Louis šeptá, aby nás nechal vyříkat si to.

,,Pár výchovných pohlavků?" zašeptala jsem nevěřícně.

,,Počítá se zlomené zápěstí, doživotní modřiny a nechutné jizvy všude jako pár výchovných pohlavků?! Podle tebe asi jo, ale podle mě fakt ne. Každý den jsem se klepala strachy, neměla jsem chuť vracet se domů. Zacházel se mnou jak se špinavým hadrem a bylo mu úplně u prdele, že jsem jeho dcera! Zničil všechny moje pěkné představy o všem! Vůbec nic ho nezajímalo, bral si mě kdykoliv se mu chtělo a ta bolest byla nesnesitelná. Trpěla jsem! Ale podle tebe to bylo pár výchovných pohlavků, fajn. Odcházím, nazdar." všechno jsem tam na ni vykřičela. Před všema. Hleděli na mě s otevřenou pusou, nezmohli se na slovo.

,,Stůj." pronesla přísným hlasem. Ode dveří obýváku jsem se tedy otočila a znova k ní přišla.

,,Ta nabídka platí pořád, rozmysli se jak chceš. Můžeš se s náma odstěhovat. Taky pro tebe mám tohle. Přišlo to do domova, dali mi to, když jsem tě tam hledala. Nejspíš si neuvědomili novou adresu." podala mi čistě bílou obálku. S hlubokým nádechem jsem ji otevřela a po přečtení obsahu se mi srdce dneska zastavilo už podruhé. Naposled jsem po mamce i po tom jejím manekýnovi hodila hodně rozzuřený pohled, popadla svoje věci, včetně té zpropadené obálky a odešla. Potřebovala jsem si pročistit hlavu.

Prosím o zpětnou vazbu.♥ Hola hola, nový díl je na světě. Děkuju za krásné zprávy o uzdravení, už je mi lépe. V příštím díle opět přímo navážeme, už ho mám pro vás z půlky nachystaný. Teď mám na vás ale jinou otázku. Ségra má za měsíc odevzdávat přihlášky na střední a stále není rozhodnutá. Takže... Potřebuje inspiraci. Kde jste vy? Kam se hlásíte, popřípadě kam byste se chtěli do budoucna hlásit? V jaké části republiky se schováváte? Děkuji vám za vaše odpovědi, mějte se hezky.♥