Everything is possible.

3

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥

Noc. Byla hluboká noc a já nemohla spát. Stále jsem měla hlad, ani od mého příchodu ze školy jsem nic nesnědla. Celé odpoledne jsem nevytáhla paty za práh tohoto pokoje.  Z vedlejších místností se občas ozval tlumený smích, či nějaká nahlas vyřčená věta. Ignorovala jsem i volání na večeři. Nikdo za mnou nepřišel, nikdo se o mě nezajímal. Já za to byla více než ráda, ale v hlavě mi vrtala myšlenka, jak dlouho? Jak dlouho se ke mě budou takhle chovat? Co když přejdou na tu temnou stranu a já si protrpím vše, co už jsem mockrát zažila? Co když chtějí ze začátku pouze budit zdání, že jsem zde v bezpečí?

Hlad byl neúprosný. Neměla jsem nic jiného, než čistou kohoutkovou vodu a mé tělo mi to začínalo dávat jasně najevo. Pomalu mě přepadala nevolnost, bylo mi špatně. Přemítala jsem, zda mám do té kuchyně jít nebo ne. Byla jsem takhle zvyklá, plížila jsem se pro jídlo každou noc, ale vždycky jsem věděla, že otec je na mol opilí a nic jej neprobudí. Tady jsem si nebyla jistá vůbec ničím...

Nic, má nenajedená stránka zvítězila. Opatrně jsem vzala za kliku a dveře otevřela. Už při mém příjezdu mě udivilo, že se v klíčové dírce nachází klíč. U otce nic takového neexistovalo, neměla jsem soukromí. Když už jsem se náhodou odvážila něco udělat, nedopadlo to dobře. Proto jsem ani zde nehodlala zámek použít. Opatrně jsem našlapovala na schody, snažila jsem se nedělat zbytečný hluk, nechtěla jsem nikoho vzbudit. V duchu jsem radostí zavýskala, kuchyně byla na dosah. Po špičkách jsem přiběhla až k ledničce a následně ji otevřela. Mé tělo zaplavil pocit štěstí, byla napěchovaná až po okraj. Tady si ani nikdo nevšimne, že něco zmizelo. 

,,Ahojky Winnie." ozval se něčí hlas. Šíleně jsem se vylekala, tudíž jablko, které jsem držela v ruce, spadlo na zem a zakutálelo se pod linku. 

,,Už jsme se chtěli vsadit, jak dlouho bez toho jídla vydržíš." přidal se k němu i další hlas, ten už mi zněl trošku povědoměji. 

,,Já se strašně omlouvám. Nevěděla jsem že-" koktala jsem a u toho se ohnula pro spadlé jablko. 

,,Jejda my jsme to nemysleli tak, že nemáš jíst. Táta s Louisem si už dokonce začínali dělat starosti." skočil mi do řeči. Zase jsem tam stála jak socha, neschopná pohybu a koukala na ty dva jako na zjevení. Moje oči se ve tmě rozkoukali, takže jsem poznala, že se jedná o ty dvojčata. 

,,Přesně. Takže si vezmi ten džus, jablko i jogurt. A pro příště, můžeš se najíst i s námi, nekoušeme." doplňovali jeden druhého. Za normálních okolností bych řekla, že to je docela komické...

,,Hele, všichni tady chápou, že se bojíš. Ale říkám ti, nikdo z nás ti neublíží. Tvoje chování je pochopitelné, jsi tady s námi sotva dva dny, ale zkus se přes to prostě přenést. Jestli tě něco zajímá, dojdi a zeptej se. Jestli něco potřebuješ, tak to prostě řekni. Tady na tebe nikdo nesáhne, můžeš být sama sebou." promlouval mi do duše. 

,,Myslím, že ti taťka schoval něco od večeře, kdybys měla ještě hlas" pousmál se ten druhý. 

,,Děkuju..." odmlčela jsem se. Vždyť já vlastně ty jejich jména neznám..

,,Jsem Justin a tohle je Tyler.  Ještě s Nathanem jsme synové od Harryho. Lucas, Nicholas a Brandon jsou od Louise. Pro informaci. Dobrou Winnie." mávli na mě a zmizeli v útrobách domu. Ještě chvíli jsem tam stála a jejich slova jsem si opakovala stále dokola. Možná ve mě něco prolomili, ale ten strach je nejspíš stále silnější.

****

,,Winnie, je ráno, musíš vstávat." někdo se mnou opatrně třásl. Pamatuji si, že po včerejší půlnoční svačince se mi usínalo mnohem lépe. Avšak na něčí hlas, který mi dělal budíček, jsem absolutně nereagovala. 

,,No tak, Winnie, musíš do školy." ozvalo se znovu a já už po hlase poznala Harryho. Urychleně jsem se na posteli posadila, přičemž jsem šokovaně vykulila oči a snažila se si aspoň nenápadně prohrábnout vlasy. U otce jsem vždycky musela chodit upravená, jinak bylo zle. 

,,V klidu, nechci ti nic udělat, jen ti asi nezazvonil budík. Jestli budeš chtít, můžeš přijít na snídani, jinak na tebe kluci počkají a vezmou tě s sebou do školy, dobře?" uklidňoval mě. Jeho hlas zněl tak mile, trpělivě. Stále jsem se však nemohla dostat z toho, že by to všechno mohla být pouze přetvářka.

,,Dobře, děkuju vám." vzpamatovala jsem se, to ho zastavilo mezi dveřmi, a tak se na mě zase otočil. 

,,Winnie, chápu správně, že mi vykáš?" mírně přimhouřil oči. Celou dobu mě pozoroval, vyčkával na mou odpověď. 

,,Já..eh no.. myslela jsem že.." snažila jsem se ze sebe vysoukat nějakou odpověď. Marně. 

,,Tykej mi prosím tě, všem tady tykej." zasmál se a následně už opravdu odešel. Ještě chvilku jsem tam nehnutě seděla, ale až pak mi došlo, že jsem nejspíš zaspala. Moje kroky směřovali do koupelny. Zastavila jsme se před zrcadle, důkladně jsem si prohlížela své tělo. Spousta modřin už dávno zmizela, avšak jsou zde i takové, které mi zůstanou napořád. Nehledě na jizvy a nepěkné škrábance...

Příprava mi netrvala dlouho, dokonce jsem ještě několik minut proseděla sezením a koukáním do zdi. Správně, na tu snídani jsem nešla. Do kuchyně jsem sešla až v ten pravý čas, to už se pomalu vylidňovala, Louis myl špinavé nádobí a Harry o něčem vášnivě debatoval s Justinem. Nevím jestli je to plus nebo či vůbec potřebné, ale většinu už jsem si zapamatovala jménem. S některými jsem měla i tu čest, zbytek se kolem mě spíše tak ochomýtal. 

,,Ahoj Winnie, můžeme?" usmál se Lucas, jakmile mě zpozoroval. Jemně jsem přikývla a následovala Brandona do chodby. 

****

,,Odpoledne jedeme s klukama do města, kdybys chtěla, můžeš se přidat." oznámil mi Lucas, když jsme vcházeli do třídy. Odpověď jsem znala, ale opět jsem se ji neodvážila vyslovit nahlas. Zarytě jsem mlčela, bála jsem se, neměla jsem nejmenší tušení, co by ode mě chtěl slyšet. 

,,Dobře chápu, nechceš. Nic se neděje." domyslel si to, natáhl ruku mým směrem. Netušila jsem co chce udělat, proto jsem o krok ustoupila stranou. To už jsme byli ve třídě, tudíž jsem rychle odkráčela do lavice, kde jsem seděla i včera. Slyšela jsem Lucase, jak si hlasitě povzdychl a pak už také šel za jeho kamarády...

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU♥