Everything is possible.

5

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) A KLIDNĚ I KOMENTÁŘ. JAK VŽDY PÍŠU, ZPĚTNÁ VAZBA JE PRO MĚ DŮLEŽITÁ. Užijte si díl♥

POHLED WINNIE:

Sedím na posteli a snažím se pochopit nepochopitelné. Jinými slovy matematiku. Můj starý telefon, který se nejspíš v nejbližší době rozpadne a já bych se měla začít obávat, zda mi na něm vůbec zazvoní budík, ukazuje okolo sedmé večer. Bylo by potřeba pořídit si nějaký novější, ale má finanční situace to jaksi nedovoluje. A popravdě ani nevím, kdy dovolovat bude. U otce jsem měla menší brigádu, venčila psi sousedům a podobně. V domově se to všechno přehouplo do určité částky kapesného, kterou jsem za svůj pobyt obdržela pouze jednou a stále si to tutlám na věci nejnutnější potřeby. No a teď jsem tady. Nemám odvahu si o nějaké peníze říct. Nejraději bych si zase našla nějakou menší práci, ale kdo ví, jak se mi to podaří a jaký tady bude nadále režim. 

Z mých myšlenek mě probere až tlumené zaklepání a následné pootevření dveří. Dovnitř nakoukne černovlasý kukuč, který zde mají pouze dvě osoby. Tyler a Justin. Jsou na oko stejní, nemám nejmenší tušení, který z nich je který. Jediný světlý bod je, že Tyler měl na sobě dnes jiné tričko. Pokud se tedy nepřevlékl, tohle je s největší pravděpodobností Justin.

,,Ahoj." pozdraví mě s jemným úšklebkem na rtech.  Strnu v pohybu, koukám na něj jak na svaté zjevení a nezmůžu se ke slovu. 

,,Můžu dál?" zeptá se. Nečeká však na svolení, rovnou s talířem špaget vstoupí. Urychleně se vyhrabu z postele, staré vytahané tričko, které slouží jako pyžamo, si popotáhnu co nejníže a vlasy si aspoň prohrábnu rukou. Nepočítala jsem, že bych se dneska ještě měla s někým vidět, proto jsem už i odlíčená a nachystaná do postele. Justin jídlo položí na stolek a přejde směrem ke mě. Za normálních okolností bych okamžitě začala couvat, ale v tenhle moment bych si moc nepomohla. Za mnou je zeď.  

,,Winnie nemusíš se mě bát, nic ti neudělám." šeptl, přičemž mi chtěl nejspíš položit ruku na rameno. Zpanikařila jsem, proto jsem místo kroku dozadu, ustoupila stranou. Snažila jsem se zklidnit dech, ale stále jsem se nervozitou třepala. 

,,Promiň. Chápu, žádné doteky." pousmál se, zvedl ruce do obraného gesta a několik kroků se ode mne posunul. 

,,Louis říkal, že jsi vařila večeři?" pohledem přejel ke stolku, kde se nacházel talíř se již zmiňovanými špagetami. 

,,Je s tím něco špatně nebo js-" vyhrkla jsem ze sebe okamžitě. 

,,Winnie, je to naprosto v pořádku. Jsou výborné." skočil mi do řeči. Sklopila jsem pohled k zemi.  Celých šest let mi nikdo komplimenty neskládal. Jsem zvyklá na urážky, nadávky, křik. Ne na vlídná slova a přátelské rozhovory. Proto mě to vždy tak vykolejí. 

,,Opravdu. I kluci si z Louiho dělali srandu, že tahle dobře vařit neumí. A je to pravda, on to totiž neumí vůbec. Vždycky tady radši vaří táta." zasmál se a poškrábal se na čele.  

,,Tak já už půjdu. A sněz to, ať nemáš hlad. Aby ses nemusela zase plížit o půl noci do kuchyně." otočil se ke dveřím. Pak se však zastavil a jeho oči opět skenovaly mě. 

,,A nebo víš co? Nechceš si povídat?" vypadlo z něj. 

,,Po-povídat??" vykoktala jsem ze sebe. Nemůžu uvěřit, co právě slyším. 

,,Víš že mě ta tvoje reakce ani nepřekvapuje? Hele Winnie, my tady všichni chápeme, že sis zažila něco hodně nehezkého. Nevíme co, pravdu znáš jen ty a pokud se nám nerozhodneš svěřit, nejspíš ji vždycky budeš vědět jen ty. Nechceme tě vrátit tam, kde jsi byla. Chceme ti pomoct a ukázat, že ne všichni jsou tak zlý jak nějaký hajzl, co ti ubližoval. Víme, že potřebuješ čas, ale ty taky musíš pochopit, že my s takovouhle situací nemáme žádné zkušenosti. Jestli uděláme nějaký prudký pohyb, jestli tě omylem vylekáme nebo se tě nechtěně dotkneme, nemyslíme to špatně a už vůbec ti nechceme nic udělat. Jen si to v takové situaci prostě neuvědomíme. To máš jako dneska s Louisem. Nechtěl tě vylekat, mrzí ho to. Taťka ho dole utěšuje, protože mu je to líto. Snažíme se k tobě chovat normálně, abys neměla nějaké něco, ale prostě.. Hh, je to těžké pro obě strany." vydechl. Dokončil svůj monolog a upřeně mě pozoroval. 

,,Mohl bys být psycholog." zabručela jsem. Omylem, samozřejmě. Modlila jsem se, aby to neslyšel. 

,,Co?" nadzvedl jedno obočí. 

,,Eh, nic. Já... nic jsem neříkala." zakoktala jsem se.  

,,Já tě slyšel dobře Winnie, to už nevrátíš. Jen zpracovávám, že jsi mi právě odsekla. Že jsi mi vůbec odpověděla." založil si ruce za zády. 

,Já se omlouvám.. nechtěla jsem.. jen mi to prostě z ničeho nic vyklouzlo." uklidňovala jsem spíše sama sebe. V duchu jsem si říkala, že po těch větách by mi snad neublížil, ne?

,,Proč hned tak plašíš? Nemám v plánu ti nic udělat. Popravdě, jsem za tu odpověď rád. Přesně tohle chceme, aby jsi projevila tu svoji pravou stránku. Která bude nejspíš lehce drzá, odhaduju. Tak aspoň... trefil jsem se do té teorie?" přešel ke gauči, kde se posadil. I já jsem se usadil na kraj své postele. 

,,Tak trochu." špitla jsem a sklopila pohled. 

,,Takže si se mnou chvilku budeš povídat?" zazářily mu očka. Jen jsem pokrčila rameny. 

,,Nemám ti co povídat." dodala jsem, se stále upnutým pohledem do mého klína. 

,,Tak ti budu vyprávět já. Víš že tenhle pokoj byl původně můj? Musel jsem se kvůli tobě vystěhovat, ale nevadí mi to. Ten pokoj co mám teď se mi líbí víc." uchechtl se. 

,,Je v zadní části domu, víš kde ne?" pokračoval. Zadní část domu? Tu mají jako kde?

,,Nebyla jsem jinde než tady, v kuchyni a na chodbě." semkla jsem rty do vodorovné linky. 

,,Chyba. Když budeš chtít, udělám ti osobní prohlídku." zasmál se. 

,,Na, nebo to bude studené." podal mi talíř i s příborem.

,,Harry s Louisem si tady na tom dali záležet. Na celém domě. Když se oba rozvedli s jejich manželkami, což už je nějaká doba, sbalili nás a nastěhovali se spolu sem. Vychovali nás, všechny. Vždycky nám vyprávěli, jak už od střední chtěli být spolu, ale osud jim nepřál. A když se po několika letech viděli, vrátili se k sobě.  A já s kluky už byl na světě. S Tylorem a Nathanem nás taťka musel hodně přesvědčovat. Nechtěli jsme od mámy. To Loui to měl s Lucasem, Nicholasem a Brandonem lehčí." začal vyprávět. 

,,Hezký příběh. Vídáte se s mamkami?" odvážila jsem se mu položit otázku. Pousmál se. 

,,Dřív jo, teď už nějakou dobu vůbec. Nevím jestli mi chybí, ale naše mamka se odstěhovala pryč, ani nám pak už nepsala. A kluci od Louise mají mamku ve vedlejším městě. Taky se nestýkají." vysvětlil. 

,,Co chceš vědět dál?" nakrabatil čelo. 

,,Justine nemusíš se mnou mluvit jak s pětiletým dítětem." vyhrkla jsem zase. Proč s ním moje pusa funguje rychleji než mozek? Proč se ho jediného už tak moc nebojím? Proč se před ním nemusím hodiny odhodlávat promluvit? To jsou otázky, na které nemám odpovědi. Ale vím, že už od začátku mi přišel tak nějak... jak to říct... nejvíc v pohodě? Jo, asi tak. 

,,Dobře. Jak si tedy slečna přeje. Tak co kluci?" úplně obrátil téma. Provokativní úšklebek z jeho rtů zmizel hned, jakmile si uvědomil, že narazil na špatné téma. Zakuckala jsme se jídlem. Teď bych zase uvítala to mluvení jak s dítětem. 

,,Ou, promiň. Blbá otázka. Nedošlo mi to." poškrábal se na zátylku. 

,,Já už půjdu, ale kdybys cokoliv potřebovala, můžeš za kýmkoliv z nás přijít. Dobře? Jo a mimochodem, tahle tvoje stránka se mi líbí mnohem víc." mírně se usmál a odešel...

PROSÍM O VOTES(HLASY, HVĚZDIČKY) A KLIDNĚ I KOMENTÁŘ. Děkuji za úžasné ohlasy u minulého dílu, jsem ráda, že se vám příběh líbí. Jinak pokud máte nějaké otázky na postavy či mě, samozřejmě se můžete ptát. Předem dobrou noc, vidíme se(vy si přečtete můj vzkaz, hihi) zase zítra.♥