Everything is possible.

12

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU! HLASY(HVĚZDIČKY,VOTES) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI. Jinak stále platí, že na všechny otázky odpovídám. Užijte si díl.💗

Už asi deset minut stepuji před parkem. Tak dlouho jsem hledala odvahu, říct, že jdu ven. A to jsem ještě ve skutečnosti lhala. Nevím jak moc zní výmluva na školní knihovnu věrohodně, ale asi mě nic lepšího nenapadlo. Každopádně můj mozek celé tohle rozhodnutí začíná považovat za chybné. Má zpoždění deset minut, z čehož už moje mysl vymyslela tisíce variant, co by kdyby. Nakonec jsem se to rozhodla vzdát, otočila jsem se k odchodu a pomalinku se rozešla zpátky.

,,Winnie! Počkej." zastavil mě hlas a ruka na mém zápěstí. Ze sevření jsem se v mžiku sekundy vykroutila. Dylanovi jsem věnovala vražedný pohled a nepěkné zamručení.

,,Promiň. Jdu pozdě." vyhrkl. Vážně? To bych bez tebe nevěděla! Miluji svoje ironické já. Ne dělám si srandu. Nesnáším ho. Nemám nad ním totiž kontrolu.

,,Nesnáším lidi, co chodí pozdě." procedím skrz zuby a vydám se do středu parku, kde se sesunu na lavičku. Následována jím, samozřejmě.

,,Aha. Zdá se, že jsem se ve tvém seznamu nesnášení mé osoby posunul ještě výš." uchechtl se. Já pouze zakroutila hlavou.

,,Ne, vážně promiň. Táta mě nechtěl pustit." zvážněl. Celého jsem si ho prohlédla a nevěřím tomu, co jsem mu řekla do očí.

,,Nevypadáš zrovna na člověka, co si nechá do věcí kecat a poslouchá ostatní." pokrčila jsem rameny. Zasmál se.

,,No vidíš. A říká ti něco věta nesuď knihu podle obalu?" ušklíbl se.

,,Jojo, říká." přitakala jsem. Sama jsem to však považovala za nesmysl. Na prstech jedné ruky bych spočítala, kolik lidí jsem v životě potkala a skutečně se tímto řídili. Nastalo ticho. Ticho, ve kterém ani jeden z nás nevěděl co říct. Koukala jsem před sebe, na sobě jsem cítila jeho pohled a byl mi teda silně nepříjemný.

,,Umíš být upřímná?" vyšlo z něj.

,,Co je to za otázku?" povytáhla jsem obočí. Možná jsem se jí jen chtěla vyhnout, protože odpověď jsem znala. Neumím. Neumím, protože jsem naučená říkat to, co ostatní chtějí slyšet. I když vím, že neříkám pravdu, nemůžu jinak...

,,Prostě jenom odpověz. Umíš být upřímná?" zopakoval. Šíleně mě tím vytáčel.

,,Nevím, asi jo." zamumlala jsem.

,,Proč mě teda tak nemáš ráda? Na jednu stranu tě chápu, nechoval jsem se zrovna hezky, ale přece jsem se omluvil a nic tak hrozného se nestalo, ne?" otočil hlavu mým směrem. Zhluboka jsem se nadechla.

,,Nikdy jsem neřekla, že tě nemám ráda." přitáhla jsem si mikinu blíž na tělo.

,,Tím naznačuješ, že mě máš ráda?" ušklíbl se, přičemž se mu zajiskřilo v očích.

,,Bože." převrátila jsem oči v sloup.

,,Tohle nedělej, nebo tě někde za keřem ohnu." zavrčel na mou reakci. Šokovaně jsem vyletěla z polo lehu do sedu a nevěřícně jsem se na něj dívala. Nesnažila jsem se ani zakrýt můj evidentní strach, který mi bezpochyby čouhal z obličeje.

,,Klid Winnie, dělal jsem si srandu." zvedl ruce do obraného gesta a zasmál se. Jasně, srandu. Vůbec si neuvědomoval, že tou větou mi mohl ublížit. Že mi mohl připomenout vše, co jsem slýchávala prakticky denně.

,,Teď ale vážně. Možná ti uvěřím, že jsi neřekla, že mě nemáš ráda, ale něco proti mně máš určitě. Co jsem ti udělal? Co ti vadí?" zase se zklidnil.

,,Co mi vadí? Třeba ta tvoje neustálá perverznost? Ty tvoje řečičky a úchylné kecy?" vyhrkla jsem naštvaně.

,,Většině holek se to líbí, tak jsem myslel-"

,,Právě! Většině. Mě třeba ne a mohl jsi to z mého chování pochopit!" skočila jsem mu do řeči.

,,Dobře, tak se omlouvám. Netušil jsem, že ti to vadí Winnie." napřahoval se, že mi položí ruku kolem ramen.

,,A přestaň na mě pořád sahat!" vykřikla jsem. Stoupla jsem si a nakonec se i otočila k odchodu.

,,Počkej! Co ten projekt?" volal za mnou.

,,Nemám náladu na projekt!"

,,Ale termín je za týden a my nemáme nic." oponoval. Na to jsem pouze pokrčila rameny a pokračovala ve své cestě. Možná jsem reagovala přehnaně, ale všechno se ve mně nahromadilo, strach a vztek se nějak smíchal dohromady a já už prostě nemohla.

****

,,Je všechno v pohodě?" objevil se v předsíni Harry. Sakra, ani jsem si neuvědomila, že jsem s těmi dveřmi tak třískla.

,,Jojo. Omlouvám se za ty dveře, nechtěla jsem s nimi tak bouchnout." vydechla jsem. Když nad tím tak přemýšlím, vlastně tohle byla možná první normální věta, kterou jsem řekla bez rozmyšlení, bez zakoktání a normálním hlasem, který tady mockrát nikdo neslyšel. Harry se mírně pousmál, kývl hlavou a odešel zpět do kuchyně. Prohrábla jsem si vlasy, ze země sebrala batůžek a odešla nahoru. Svalila jsem se na postel. Proč mě sakra mrzí, že jsem všechno tohle Dylanovi řekla? A ještě ke všemu ho tam pak nechala úplně samotného? Vždyť z toho může být sakra problém. Neměla jsem to dělat. Nedocházelo mi, že se vlastně nebojím, že by mi Dylan něco udělal. Neuvědomovala jsem si, že je to obrana, reflex před něčím, do čeho jsem se nechtěla pouštět...

,,Winnie?" nakoukl do pokoje Justin. Lekla jsem se, avšak vzpamatovat jsem se dokázala docela rychle.

,,Jo?" poupravila jsem si oblečení, které se pokrčilo ležením.

,,Jsi v pohodě? Táta říkal, že jsi taková divná?" zamračil se.

,,Jsem v poho." přesvědčovala jsem ho.

,,Fajn, kdyby něco, můžeš přijít, budu u sebe." navrhl mi. Pouze jsem jemně přikývla, od začátku bylo jasné, že bych za ním nešla, zas tak moc velkou důvěru k němu nemám. Stejně mě těší, že se aspoň pokouší komunikovat...

PROSÍM O ZPĚTNOU VAZBU! HLASY(HVĚZDIČKY,VOTES) ČI KOMENTÁŘ. DĚKUJI. Jinak stále platí, že na všechny otázky odpovídám. A omlouvám se za kratší kapitolu, hihi. Předem dobrou!