Everything is possible.

6

PROSÍM O VOTES(HVĚZDIČKY, HLASY) ČI KOMENTÁŘ. Děkuji♥ Užijte si díl! A na veškeré dotazy odpovídám!

Stojím schovaná za dveřmi kuchyně, rozhodně ne z důvodu, že bych chtěla odposlouchávat, ale potřebuji se uklidnit, než půjdu požádat Harryho s Louisem o podepsání nějakých papírů do školy. Zevnitř se ozývá tlumený smích, poklidný rozhovor a občasné peskování kluků od Louise. Už už chci vejít, když najednou ze dveří vyletí Brandon. Ani jeden nestihneme zareagovat včas, proto do sebe vrazíme a skončíme na zemi.

,,Jej Winnie. Dobré ráno." zazubí se, jako kdyby se nic nestane. Stoupne si a i mně nabídne ruku na pomoc. Tu však raději ignoruji a postavím se sama. Ze zadku si opráším imaginární smítko a nadechnu se k omluvě.

,,Omlouvám se, nevšimla jsem si tě." špitnu a sklopím pohled.

,,To nic, ty taky promiň. Jsi v pohodě?" optá se. Jemně přikývnu, při čemž ustoupím stranou, aby mohl pokračovat ve své cestě. Věnujeme mi ještě letmý úsměv a odejde po schodech nahoru. Zhluboka se nadechnu, naposled srovnám papíry ve své ruce a otočím se k jídelně. Nemilé překvapení, všechny páry očí se na mě už upírají. Aspoň to má jedno plus, nemusím na sebe přivolávat pozornost sama.

,,Dobré ráno Winnie." pozdraví mě Harry a za ním hned Justin. Ostatní jen tak kývnou na pozdrav, dál si mě prohlížejí, nebo se vyžívají ve své snídani.

,,Máš hlad?" zajímá se Louis. Harry hned pohotově vyskočí a nějakým prapodivným krokem odtancuje zase k plotně.

,,Ne, děkuji. Já jenom...Potřebovala bych podepsat tyhle papíry, je to do školy." snažím se znít normálně.

,,Jo, tak to dej Louimu, on je na papírování mistr." houkne Harry. Já tedy opatrně položím papíry na jídelní stůl.

,,Potřebuješ to teď? podívá se mi do očí.

,,Eh, ne. Je to na příští týden."

,,Dobře."

,,Fakt si nedáš ani palačinky?"navrhl mi znovu Harry. Jo, palačinky už jsem neměla dlouho...

,,Já nemůžu mouku." přenesla jsem váhu z nohy na nohu. Kdyby byl na místě někoho z místnosti můj otec, už teď bych měla problém. Odporovat mu bylo jako začít si s ďáblem. Doufala jsem, že tady to bude lepší, že to pochopí a nebudou mě nutit jíst něco, co nesmím.

,,A jo, zapomněl jsem." plácl se do čela.

,,Tak ti můžu nabídnout ještě vajíčka. Nechceš?" dodal.

,,Opravdu ne, děkuji." špitla jsem.

,,Děláš chybu, tátovi snídaňové vajíčka jsou legenda." zasmál se Justin. Vůbec poprvé jsem si ho dneska prohlédla. Po tom včerejším rozhovoru jsem si už říkala, že zkusím změnit sama sebe. Byla jsem odhodlaná, ale ráno to všechno nějak záhadně vyprchalo.

,,Sněz kolik sníš." naservíroval mi jídlo i přes veškeré protesty. Talířek položil před jedno z volných míst u stolu...

****

S podepřenou hlavou se krčím v lavici a snažím se zaposlouchat do nudného výkladu z hodiny chemie. Mé myšlenky přeruší až poměrně hlasité zaklepání na dveře. Dotyčný ani nečeká na pozvání vyučujícího, rovnou se pozve sám. Do třídy vstoupí můj spolusedící, který už od prvního pohledu není v pořádku. Věřte mi, už jsem toho zažila hodně. Veselá nálada, ani se nezdráhá, že přišel do rozjeté hodiny.