Everything is possible.

18

Užijte si díl a koho to zajímá, na konci opět pár informací.♥ To nejslavnější vám přeci jen napíšu sem. Můžu udělat charakter ask, takže otázky pište do komentářů!(info pod kapitolou)

Sedím na posteli, zhluboka dýchám a svůj zrak upírám na injekční stříkačku v mé ruce. Z menstruačních bolestí se po noční návštěvě nemocnice vyklubaly všechny možné diagnózy, které snad kdy existovaly. Ano, zase kolem mě skákal celý barák. Včera večer jsem sotva chvilku vydržela sedět na židli. Harry s Louisem si nenechali vymluvit, že budu v pohodě, naložili mě do auta a rychlostí blesku odvezli k doktorovi. Měla jsem strach, protože se kvůli mně spustil povyk, bála jsem se, jaká bude reakce kluků. Ovšem to předčilo mé očekávání. Harry do mě dneska celý den láduje jedno jídlo za druhým, mám pocit, že se neodtrhl od sporáku. Starý zapšklý doktor se totiž domnívá, že všechny mé problémy jsou způsobeny špatným příjmem potravy. Nesmysl. Jím takhle téměř třetinu svého životy a nikdy mi nic nebylo. Louis se radši klidil z cesty a dle slov Justina studuje každý papír z nemocnice už nejmíň po třetí, aby se nic nepřehlédlo. Vůbec už pak nechápu, co s tím vším má dělat injekce na srážlivost krve, ale ten doktor nejspíš chtěl, abych se mu tam brzo vrátila. Bytostně nesnáším injekce a teď si mám jednu sama píchnout? Říkám vám, tohle bude moje smrt.

,,Winnie? Nesu ti svačinu." ťukal na dveře Harry. No neříkala jsem to? To už je prosím pěkně druhá svačina od doby večeře. Nečekal na pozvání, otevřel dveře a s tácem ovoce vstoupil. Co jsem ale nečekala bylo, že se na mě přijdou podívat všichni. Ze sedu jsem okamžitě vyskočila do stoje, ale ani tak jsem si moc nepomohla.

,,Co děláš?" přerušil tíživé ticho Brandon. Bez jediného slova jsem ukázala na pytlíček se stříkačkou a snažila schovat pocit nejistoty, který jsem z toho měla.

,,Nechceš pomoct?" divně se zatvářil Nathan. Vykulila jsem oči. Dokonce i někteří kluci na něj vrhli zvláštní pohledy.

,,Myslím s tou injekcí, samozřejmě." zvedl ruce v obraném gestu a postoupil o krok blíže ke mně. Já zase udělala vyděšeně krok dozadu. Je jasné, že já s tím tady budu zápasit další hodiny, ale pokud mi pomůže Nathan, bude to znamenat, že se mě bude dotýkat. Ještě na tak blbém místě jako je břicho.

,,No tak Winnie, dělám to běžně na praxích a za chvilku to bude moje práce skoro každý den." promlouval mi do duše. Stále jsem však nebyla schopná jediného slova, jediného pohybu. Jenom jsem na něj vyděšeně koukala. Zbytek postával v rohu a celou situaci bedlivě sledoval.

,,Neublížím ti. Slibuji, že se tě nebudu ani zbytečně dotýkat, chci ti jenom pomoct." přibližoval se blíže ke mě. Na sucho jsem polkla.

,,Nesnáším injekce." zašeptala jsem.

,,Belonefobie." zasmál se.

,,Cože?" nechápala jsem, co za slovo to právě vypustil z pusy. A ostatní asi taky ne.

,,Typická Belonefobie. Strach z jehel." vysvětlil. Přikývla jsem.

,,Dobře. Bude to v pohodě." uklidňoval mě, při čemž natáhl ruku pro signál, abych mu onu stříkačku podala. Trhaně jsem se nadechla, mé tělo se rozechvělo jen pod myšlenkou toho, že zase budu muset snést cizí doteky, které se mi tak moc příčí. Nakonec jsem ale přece jen udělala, co chtěl. Sedla jsem si zpět na postel a vyhrnula si triko, které momentálně bylo mé jediné oblečení. Obyčejné černé kalhotky též zakrývaly co mohli, přesto si nešlo nevšimnout, Nathanova nepěkného pohledu na mé jizvy na tříslech. Viděla jsem na něj, že se chce zeptat, co to je, ale také bylo jasné, že tu otázku silně potlačoval na jazyku. Doufala jsem, že se nezeptá. Nechtělo se mi vysvětlovat, že když otcovi došlo, jak moc jdou všechny modřiny a rány vidět, musel si najít nové místo.

Klekl si přede mě. Bříšky prstů se dotkl onoho místa, potřel ho dezinfekcí. Moje zohavené nohy zatím nijak nekomentoval. Nachystal si injekci a já raději odvrátila zrak ke stropu. Věděla jsem, že by to nedopadlo dobře. Nervozita rostla. I on byl nervózní, vycítila jsem to. Nechtěl se mě nějak špatně dotknout, nechtěl mě vystrašit. Oceňovala jsem to a v duchu mu děkovala.

,,Hotovo." usmál se a konečně se vzdálil z mého osobního prostoru.

,,Děkuju." pronesla jsem sotva slyšitelně.

,,Nemáš zač."

****

,,Ale já už fakt nevím co mám udělat. Ona mě naprosto se vším ignoruje." stěžoval si Tyler u snídaně neustále dokola a ostatní kluci se mu jenom smáli. Louis a Harry brzo ráno zmizli do práce a my už za chvíli taky padáme do školy. Už je mi mnohem lépe a nadále nechci zůstávat doma, takže jsem se rozhodla překecat všechny okolo.

,,Nechápu holky. Jednou se chichotají a během sekundy jsou z nich vraždící, zuřivé monstra." brblal. Zároveň si ale ani neodpustil menší úsměv, jímž naznačoval, že nemyslí nic proti mě a omlouvá se za jeho definici slova dívka. Se sotva znatelným úsměvem jsem kroutila hlavou.

,,Prostě si to přiznej. Nejseš tak dokonalej, jak si myslíš." poplácal ho po rameni Justin, měl však co dělat, aby nevyprskl a nepokračoval ve smíchu spolu s ostatními, kteří se to už ani nesnažili krýt. Já se nijak nezapojovala, ale došlo mi, že se jedná o nějakou holku.

,,Gilipollas." (španělsky: debil) odfrkl si Tyler na účet jeho dvojčete a já vyvalila oči. Neměla jsem ani tušení, že někdo z nich mluví španělsky. Především jsem tenhle jazyk slušnou řadu let neslyšela.

,,Hablar cortésmente."(španělsky: mluv slušně) uchechtla jsem se na oplátku. Nechtěla jsem to říct, prostě to ze mě automaticky vyletělo. Celá místnost se ponořila do hrobového ticha a já si opět přála propadnout do země. Všech šest párů očí se na mě dívalo a nejspíše nevěřili.

,,Ty umíš španělsky?" dostal ze sebe po chvilce Tyler, který byl stále velmi lehce překvapen mým odseknutím na jeho cizojazyčnou nadávku.

,,Máma je Španělka. Byla." odmlčela jsem se. Teď mi došlo, že já vlastně ani nevím, jestli žije...

,,Už asi chápu, po kom jsi tak zatraceně sexy." uchechtl se s plnou pusou Nicholas. Karty se obrátili. Teď zase všichni čuměli na něj. Většina kluků kroutila hlavou a já pouze sklopila zrak.

,,No co je? Španělky jsou krásné!" obhajoval se. Nejspíš je jediný, kdo si celou situaci neuvědomoval a jeho poznámka mu vůči mně blbá nepřišla. I když i já musím uznat, že už to se mnou nic moc neudělalo. Rozhodně jsem se necítila tak, jak bych se cítila, kdyby mi něco takového řekl první den.

,,Ty si fakt blbý." protočil nad ním oči Lucas a směrem ke mně vyslal pohled, který mu měl vše ujasnit.

,,A jo, promiň." špitl Nicholas a radši se dál věnoval jídlu.

,,Jak jsi to myslela s tou mámou?" váhavě se ptal Justin.

,,Co? Ne nic, nijak." lehce jsem se zakoktala. Ani jsem si neuvědomila, co jsem řekla.

,,Ne počkej fakt, řekla si je a pak byla. Myslel jsem si-"

,,Je to jedno. Neřeš to, půjdu napřed." skočila jsem mu do řeči. Mám zase zopakovat tu svou udivenou větu? Okey, poprvé za šest let jsem někomu skočila do řeči a odešla. Prostě jen tak! No dobře, hlavním důvodem odchodu bylo asi to, že jsem nevěděla jak dlouho vydržím zadržovat slzy. Témata o mamce jsou strašně citlivé, ještě v období, kdy se zase blíží den, který se pro mě stal osudným. Den, kdy odešla...

Opět vás poprosím o nějakou zpětnou vazbu! Jste úžasní, moc děkuji za každý jeden hlas či komentář!♥ Slibuji, že v další kapitole už zase bude přimíchaný Dylan, tak se můžete těšit. Pokud máte otázky, můžu udělat menší charakter ask. Ptát se můžete všech postav a mě na co chcete. Otázky pište do komentářů! Většina z vás chce další část zítra, takže vašemu přání vyhovím. Původně jsem zvažovala Štědrý den, že by to byl jakýsi dáreček ode mě pro vás, ale budete se muset smířit, že ho dostanete den dopředu. Hihi. Máte vánoční náladu? Já totiž vůbec a jsem z toho taková přešlá. Docela mě to mrzí, ani koledy a vánoční písničky nevydržím poslouchat. Co to se mnou sakra je?! Ale doufám, že se vše spraví. Moc se těším na babičky, až se všichni sejdeme, takže nadšení přijde. Snad.♥