Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Jsi až moc vybíravý, Kooku. Vůbec se nedokážeš odvázat."
Zakroutil jsem očima a pohledem přejel po kavárně, která byla v tuhle hodinu již poloprázdná.
,,Někdo z nás přeci musí být ten rozumnější." podotknu.
Můj bratr mě zcela ignoroval a raději se pustil do přípravy mé objednávky. Po chvilce přede mě položil porcelánový hrníček na menším tácku.
Flat white, dvojité espresso doplněné zhruba jedním centimetrem mléka a mléčné pěny, tohle jsem přesně potřeboval.
,,Žádný latte art?" optám se ho pobaveně.
Prohrábne si svoje blond vlasy a nadzvedne jedno obočí, kdyby mi snad dával možnost si mou otázku rozmyslet.
,,Jediné, co umím je srdce, které vypadá jako zadek, věř mi bráško, že to fakt nechceš."
Zasmál jsem se a společně s kávou jsem se přesunul k mému oblíbenému stolů, který se nacházel až v zadní části, hned u okna.
Posadil jsem se do křesla a z batohu jsem si ihned začal vyndávat učivo. V kavárně hrála tichá, jazzová hudba a ze všech stran jsem vnímal rozhovory, který byly ovšem skoro až nepostřehnutelný.
Nedokázal jsem se učit doma, to ticho mě zkrátka ubíjí a až na univerzitě jsem zjistil, že učit se mezi lidmi je mnohem přínosnější.
Začetl jsem se do první otázky, týkající se morálního systému. Politici a samozřejmě kněží vždycky tvrdili, že znají správný způsob, jak posoudit, co je správné a co nesprávné, a že mají k dispozici nejlepší kodex chování. Ale život je složitý a něco jako univerzální morálka či absolutní etika neexistuje.
Morálka je normativní, zatímco naše poznání, co je správné a špatné, se bude stále měnit.
Měl jsem se nad otázkou zamyslet a napsat úvahu, ale zrovna k téhle části jsem neměl moc co dodat, pouze to, že když nevíš co dělat, nedělej nic.
Miloval jsem filozofii, i přesně kvůli tomu jsem zvolil tenhle obor, který studuji již druhým rokem na té nejlepší univerzitě v hlavním městě.
Po hodině, která doprovázela druhou kávu jsem si potřeboval odskočit. Učebnice a otevřený sešit jsem nechal volně na stole pro dva, jelikož kavárna bude zavírat za dvě hodiny a v tuhle chvíli zde již skoro nikdo nebyl.
Uličkou jsem se dostal na pánské záchody, kde jsem vykonal potřebu a po umytí rukou jsem se podíval na svůj odraz. Měl jsem výraznější kruhy pod očima, včera jsem se pustil do učení opravdu pozdě, takže jsem si opět upřel pořádný spánek, který bych doopravdy potřeboval.
Letní prázdniny se už blížily, toužil jsem po klidu a především odpočinku o který si mé tělo doslova říkalo.
Mokrý ruce jsem si ledabyle utřel do černých kalhot, jelikož sušič rukou, který se nacházel po mé pravici mi připadal opravdu k ničemu.
Pomalu jsem se vrátil do hlavní místností, ale v pulce cesty jsem se zarazil, když u mého stolů seděl pro mě neznámý chlapec.
Rozhlédl jsem se po kavárně, zda jsem si náhodou nespletl stůl, po zjištění, že mé osobní věci byly stále na dřevěném povrchu jsem odhadl, že neblouzním.
Pomalu jsem se k němu přiblížil, z prvního pohledu jsem usoudil, že bude nejspíše v mém věku. Ačkoliv nikdy jsem neviděl kluka, který by seděl tak strašně slušně, jednu nohu měl přes tu druhou a seděl tak rovně, že by mu závidělo i pravítko.
Možná bych se měl inspirovat, protože mé ztuhlé svaly a neustálá bolest v krční páteři je důkazem mého neustálého hrbení.
,,Promiňte?"
Ihned jsem ho oslovil, když jsem se dostal do sociálně poradní vzdálenosti. Jemně trhl hlavou do strany a pomalu ke mně zvedl pohled.
Nikdy předtím jsem neměl možnost spatřit tak světle modrý oči, jaký měl právě on. Dokonce jsem se přistihl, že na něho pouze zírám, ačkoliv on nejspíše stále očekává, až opět začnu mluvit.
,,Sedíte na mém místě."
Trochu jsem použil aspekt související s proxemikou, přesněji teritorialita, sekundární, jelikož nyní jsem označil za vlastnictví místo, které mi nepatří.
Jeho ostrý pohled se vůbec nezměnil, ale jeho tělo začalo být více napjatější.
,,Nějaký problém?"
Otočil jsem se za sebe, kde postával menší chlapec se světlými vlasy. Mluvil neskutečně vřele a dal bych ruku do ohně, že ho odněkud znám.
,,Vůbec ne, jenom váš kamarád si nejspíše spletl stůl." odpovím.
Usoudil jsem, že jsou přátelé, už i kvůli tomu, že v pravé ruce držel větší tác s dvěma hrnky horké kávy. Nervózně se pousmál a jemně bouchl do chlapce s tmavě hnědými vlasy, který se pomalu zvedl.
,,Moc se omlouváme." odpoví.
Usmál jsem se a zakroutil hlavou, abych jim dal jasně najevo, že opravdu nemají důvod k omluvě.
,,Jungkook, že ano?" optá se náhle.
Nejistě kývnu a sleduji jeho úsměv, který se rozšířil.
,,Dost jsi se změnil od střední." podotkne.
Pootevřel jsem svoje rty v úžasu, jak jsem ho nemohl poznat?
,,Yoongi, rád tě vidím." řeknu.
Jeho černý vlasy byly nyní světle blonďatý, popravdě mu to takhle slušelo mnohem více. Na střední vypadal jako vraždící maniak, který má všechny na háku.
Na moment jsem se podíval na vyššího chlapce po jeho boku, který za tu dobu neřekl ani jedno slovo.
,,Taehyung, můj bratr." osvětlí.
Vzpomínám si, že má staršího bratra, ale nikdy jsem neměl možnost ho spatřit. Je mi líto, že se s ním setkávám zrovna v takové situaci, haló-efekt je nesmírně důležité a nejspíše mi bude dlouho trvat, abych si to vyžehlil.
,,Jungkook, velice mě těší."
I přes to jsem vyčaroval milý úsměv a okamžitě nastavil svou pravou ruku, kterou na mé překvapení ovšem nepřijmul.
,,Taehyung." promluvil.
To bylo vše, ruku jsem stáhl opět k sobě a podíval se na Yoongiho, který nad tím pouze mávl rukou.
Je zvláštní, že u stolů sedí jako pravý gentleman, ale není schopný dodržet pravidlo zdvořilého chování.
,,Rád jsem tě opět viděl, musíme se někdy sejít a pokecat." řekne.
S těžkostí jsem odtrhl zrak od jeho modrých očích a svou pozornost jsem začal věnovat blonďákovi.
,,Já tebe též, tak si pak napíšeme a něco vymyslíme." odpovím.
Usmál se a naposledy na mě mávl, než se rozešel po boku svého bratra na opačnou stranu kavárny. Ten mi ovšem věnoval pouze ledový, ostrý pohled a bez loučení následoval svého bratra, pomalým, avšak stále elegantním krokem.
Chvilku jsem ještě postával u stolů a už teď mi bylo jasné, že v noci mě bude doprovázet jeho barva očí, unikátní jako otisk prstu.
︵
Zdravím sluníčka 🖤
Začneme pěkně zlehka, vlastně jako vždy Doufám, že nějak přetrpíte nudný začátek a tenhle romantický příběh se vám bude líbit 🖤
