Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Slunce už dávno zapadlo, v místnosti vládlo šero a pochmurná atmosféra, kterou doprovázely mé myšlenky.
V pravé ruce jsem svíral mobil a již delší dobu jsem uvažoval nad tím, zda mám zavolat Yoongimu. Byl to jediný člověk na kterého jsem se mohl v podobných chvilkách spoléhat. Jeho hlas mě dokázal uklidnit a nikdy neměl potřebu brát má slova na lehkou váhu, ať už jsme hovořili o čemkoliv.
Předmět jsem po dlouhé době vrátil do zadní kapsy, jelikož jsem si uvědomil, že tuhle situaci si musím vyřešit sám, společně s Taehyungem, který od té doby nevyšel z pokoje.
Zlost, kterou jsem vůči němu pociťoval se nadobro vytratila. Chvilku jsem litoval toho, že jsem ho vzal do Paříže, kdybych tomu tak neučinil, tak bych se neocitl v podobné situaci.
Avšak v minulosti jsme se bavili o tom, že náhody neexistují, synchronictita okolností mají vždy svůj důvod.
Pomalu jsem se zvedl, opouštějící místo, kde jsem setrvával hodiny a též hrníček s čajem, který jsem nedopil.
Prokřupal jsem si prsty a zhluboka se nadechl předtím, než jsem vstoupil k nám do pokoje, kde seděl chlapec s černými vlasy u okna.
Tohle místo mi přináší mnoho vzpomínek, ať už těch špatných, jelikož zde utrpěl panickou poruchu, kdy jsem byl mimo město, avšak vzpomínka na den, kdy jsem ho poprvé políbil ty ostatní hravě přebije.
Opatrně jsem se posadil přímo k němu, ve vteřině sklopil pohled do svého klína a jemně trhl hlavou do strany.
,,Nechci, abych byl ve tvých očích jako sobecký člověk, Jungkookie." zašeptá
Poslední roky se choval jinak, byl soběstačný a tím pádem jsem zcela zapomněl na to, jak je ve skutečnosti senzitivní a každé mé slovo si bere k srdci.
Nechci, aby si myslel, že ho vidím pouze takhle, jelikož tomu tak není.
,,Hledím na tebe stále stejně, Taehyungie, pouze jsem se v tu chvíli zaměřil na negativum." odpovím
Nezáleží na tom, kolikrát jsem mu sdělil, že ho miluji, položil mu kompliment, jak je skvostný, stejně se nechal ovlivnit jedinou negativní stránkou, kterou jsem vyslovil nahlas.
A je to v pořádku, takhle to u lidí funguje a vždy bude.
Nepatrně se pousmál a pomalu zvedl zrak, mířící na okno.
,,Lidský život není nic jiného než řetězec promeškaných příležitostí." řekne
Náhle jsem zaslechl jeho hluboký hlas, který odrážel smutek. Nehledíc na tuhle situaci, jsem se musel pousmát, protože opět sdělil výrok od Sókratése, kterého máme v oblibě a v minulosti jsme hodně diskutovali o jeho filozofických myšlenkách.
Náhle ke mně natočil svou hlavu, jeho unikátní oči se setkaly s těmi mými a já je pouze beze slova sledoval.
,,Ale já to tak nechci, Jungkookie. Promeškal jsem za těch osm let nesmírně mnoho, myslím si, že je čas, abych to všechno dohnal."
Mluvil klidně, nepřestal hledět na mou tvář a konečně se mi otevřel, sdělil mi, jak to cítí bez toho, aniž by mi něco vyčítal.
Přesně tohle jsem chtěl, ale o to těžší mi to nyní připadalo. Myslel jsem si, že je tady se mnou šťastný, ale evidentně by si toho přál mnohem více, což je pochopitelné.
Na malý moment jsem zavřel oční víčka a pročistil si mysl, než jsem se na něho opět podíval.
,,Máš pravdu, pojedeme do Paříže." odpovím
Bylo obtížné to říct takhle nahlas, vnitřně jsem z toho neměl dobrý pocit, ale věřím, že je to jenom strach z neznáma.
Doufal jsem, že mi věnuje ten jistý úsměv, kterým mě obdarovával na našem výletě, ale nebylo tomu tak.
,,Ne, já pojedu do Paříže, Jungkookie."
Mé srdce začalo bít rychleji, mého těla se zmocnila panika a nebyl jsem schopný promluvit, ačkoliv jsem měl spoustu otázek v hlavě.
Pohladil mě po tváři, jak to vždy dělával, ale nyní jsem nedokázal vnímat ani jeho hebkou pokožku.
,,Choval jsi se ke mně laskavě, jako k někomu, kdo je ti rovný. Již si nepřipadám jako ve stínu, nemám kolem sebe pouze šedou barvu, dal jsi mi naději, abych se v životě nevzdával a splnil vše, co jsem si kdysi přál." řekne
Jeho modrý oči zářily vděkem a milostí, ale ve mně naopak probouzel strach a nejistotu. Musel jsem intenzivně mrkat, jelikož jsem začal vidět rozmazaně a jeho slova zněla jako na rozloučení, a na to jsem nebyl připravený.
,,Chci být součástí tvého života."
Můj hlas se lehce třásl a mluvil jsem vskutku potichu, nechtěl jsem se mu doprošovat, ale nemohl jsem jinak.
Věnoval mi nepatrný úsměv a stále mě hladil po tváři, ačkoliv nyní mi to připadalo tak nesmírně bolestivé.
,,Nepřeješ si to, nemohu po tobě žádat, aby jsi se všeho vzdal, stejně jako můj bratr. Neunesl bych to, už ne."
︵
Zdravím sluníčka 🖤
Musím se vám svěřit, že jsem neplánovala další knížku...Vždy jsem se snažila se jistým způsobem rozvíjet a posouvat se dál, mám pocit, že už nemůžu napsat lepší knížku, než je tahle.
Avšak jsem si uvědomila, že ačkoliv jsem na wattpadu už skoro šest let, tak stále mě psaní nesmírně baví a zkrátka nemám sílu tohle kouzelné místečko opouštět.
Má další knížka (Singularity) nebude ani zdaleka tak dobrá jako tahle, bude spíše fantasy, stále romantické, ale zcela v jiném prostředí
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
I přes to doufám, že až definitivně dopíšu Blue&Grey a zveřejním tenhle příběh, tak vás bude bavit
Každopádně tahle situace se pro taekook nevyvíjí zcela dobře, no uvidíme, jak to celé dopadne.
