Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Zněl hrozně mladě, kolik mu je?" optá se
Kráčeli jsme po chodníku, nedaleko jeho domova. Údajně jsme se měli dostat na druhou stranu, k poslednímu rodinnému domečku a pak projít přes park, kde jsou schody.
Popravdě jsem se bál, jelikož jsem v téhle části města nikdy nebyl a taky jsem se cítil trochu zodpovědně, jelikož jsem se zaručil Yoongimu, že se Taehyungovi nic nestane.
On ovšem kráčel sice pomalu, stále však elegantně po mém boku a měl jsem pocit, že má naprosto jasno v tom, kde je a kam má namířeno, takže to byl spíše on, který mě vedl.
,,Sedmnáct, ještě chodí na střední." odpovím
Jimin ho trochu vylekal, když ho bez ostychu objal a představil se. Taehyung byl zmatený a bylo na něm značně vidět, že se cítí nekomfortně.
Já jsem byl naopak zmatený z Yoongiho, který se dobrovolně nabídl, že u něho Jimin může zůstat, protože můj bratr se musel stavit do kavárny a my s Taehyngem jsme se chtěli vydat ven do přírody.
Buď měl ten malý hajzlík pravdu a blonďák si ho oblíbil a nebo se nyní upsal ďáblovi a Yoongi ho během dvou hodin zabije.
,,Šíří z něho dětská radost, to je hezké." podotkne
Taehyung se vyznává v lidech lépe než já, což je kuriózní, vzhledem k jeho dysfunkci. Popravdě já bych nebyl schopný určit věk podle hlasu, také říkal, že dává velký důraz na tón a samotný projev, prý to hodně odhalí charakter člověka.
Po deseti minutách jsme se ocitli v parku, kde bylo překvapivě dost lidí. Kolemjdoucí venčili pejsky, děti si hrály na hřišti, která nevypadala zcela zachovale, ale účel to splňovalo.
Připadá mi hezké, že ačkoliv žijeme v hlavním městě, kde největší roli hrají skleněné budovy a rušná silnice, tak stále zachovávají místa pro odpočinek, hlavně na příjemnou procházku.
,,Nalevo by pak měly být schůdky." řekne
Pohled jsem upřel tedy do té strany a okamžitě jsem spatřil nedaleko od nás zábradlí. Schody byly vytvořený z kamene, aby nejspíše zachovaly tu venkovní atmosféru, ale o to více vypadaly strmější.
Otočil jsem se na Taehyunga, který se zastavil kousek od nich. Přistoupil jsem k němu a jemně ho chytl za pravou ruku, podle mé očekávání trochu cukl.
,,Pokud si dobře vzpomínám, tak je tu zábradlí, nemusíš se mě držet, Jungkooku."
Nemusím, ale chci. Připadá mi, že takhle bude mít větší jistotu a mohu ho chránit, kdyby nedej bože upadl. Nic jsem na to neodpověděl a pomalu se rozešel dolu, divil jsem se, že mou ruku uchopil pevněji a nic nenamítal.
