Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Překvapeně jsem hleděl na jeho alabastrovou tvář. Mluvil rozumně, jeho hluboký hlas dal větší důraz na jeho slova, která mě nutila se cítit ještě hůř.
,,V tom případě i ty jistě znáš tu první otázku." promluvím.
Nepatrně pozvedl jedno obočí, což byla ta největší mimická změna v obličeji, kterou jsem u něho mohl spatřit.
,,Co mohu vědět?" zašeptá.
,,Přesně tak. Vím něco jen tehdy, pokud si tím mohu být absolutně jist." řeknu.
Chvilku jsem přestal mluvit a v hlavě si pomalu dával všechno do kupy. Nechtěl jsem to ještě více zhoršit, jsem tady, abych to vyřešil.
,,Nikdy bych ti neřekl ta slova, kdybych o tom věděl. Vím, že mě to neomlouvá, ani alkohol v krvi mi nedal svolení se vůči tobě takhle zachovat. Lituji toho, moc se ti omlouvám a slibuji, že už se to nikdy nebude opakovat."
Nevím, zda se vůbec ještě někdy setkáme, ale i přes to jsem v něm chtěl vyvolat pocit důvěry. Chtěl jsem mu toho říct více, ale nedokázal jsem vyjádřit své pocity.
Nervózně jsem objal dlaní hrníček a čekal na odezvu. Byl jsem nucen sklopit pohled, jelikož jeho oči, který mě tolik fascinují, mi momentálně naháněly hrůzu.
,,Proč mám pocit, že jsi mě nyní zatlačil do druhé otázky Kanta." řekne.
Musel jsem se pousmát, měl naprostou pravdu. 'Co mám dělat.'
Na tuhle otázku existuje pouze jedna odpověď, morálka. Jde odhalit pouze samotným rozumem, Kant ji nazval kategorickým imperativem, čehož vyplývá, že správné je jen takové jednání, se kterým bychom souhlasili, i kdybychom věděli, že tak budou jednat všichni.
Oba jsme momentálně hráli hru. On nechtěl přijmout mou omluvu, jelikož věděl, že by pouze on použil morální zásadu. A já jsem se mu omlouval pouze kvůli tomu, že mi to tak připadalo správné.
Velkou roli zde hrála hrdost, z obou stran.
,,V Německu vládl leibnizovský racionalismus, který vycházel z předpokladu, že co rozum říká o světu, je pravdivé." řekne.
Stále jsem musel žasnout nad jeho výroky, nikdy předtím jsem neměl možnost si popovídat s někým, kdo by se tak vyznal v oboru, který pro mě tolik znamená. Především by mě nikdy nenapadlo, že omlouvat se někomu bude odvíjen od Kantových nároků.
,,Nejsem sebestředný člověk, Jungkooku. Věř mi, že ta slova, která jsi použil ty včera, nebyla ta nejhorší, která jsem za svůj život slyšel. Ovšem můj rozum mi říká, že svou omluvu myslíš upřímně, takže podle předpokladu to musí být pravdivé."
V tu chvíli jsem pocítil úlevu, vyvíjelo se zcela jinak než jsem si představoval, avšak podstatné pro mě bylo, že mi odpustil.
,,Děkuji, Tae."
Popravdě jsem měl smíšený pocity z myšlenky, že má slova ho neublížila natolik, jelikož je na to svým způsobem zvyklý. Nedokážu si představit, čím vším si musel projít a nebyl jsem na sebe pyšný, že jsem se ocitl v té skupině bezcitných hovad.
,,Jak ti chutná čaj?" optá se.
Atmosféra byla mezi námi najednou klidnější, konečně jsem si připadal více komfortně.
,,Měl jsi pravdu, chutná skvěle."
Na moment jsem upřel zrak k oknu, bylo stále nádherně a Slunce ozařovalo celé město.
,,Nechceš se jít projít?" optám se.
Doufal jsem, že by mohl souhlasit. Mám pocit, že je to člověk se kterým bych si mohl povídat o čemkoliv.
Dlouho mlčel, pohledem se kdyby díval na svůj hrníček.
,,Je dneska hezky?" optá se.
Působil tak něžným dojmem, když se ptal na počasí. Mrzí mě, že nemá přehled o takových maličkostech.
Každé ráno, když vstanu, tak se ihned podívám z okna, abych mohl posoudit, co si obléct či kam se vydat, ale on tuhle možnost nemá a nikdy mít nebude.
,,Obloha je blankytně modrá, bez mraků a sluneční paprsky tě doslova vybízí, aby se mohly dotknout tvé pokožky."
Snažil jsem se mu to popsat, jak nejlépe jsem dovedl, ačkoliv slova to nikdy nedokážou popsat perfektně.
,,Děkuji za pozvánku, ale budu raději doma." odpoví.
Má chvilková radost poklesla, ale nechtěl jsem ho přemlouvat, když zkrátka nechce. Myslím si, že mi nevěří natolik, aby se mnou byl ochotný někam chodit, přeci jenom jsem pro něho cizí člověk.
⎯
,,Takže je to mezi vámi v pohodě?" optá se Joon
Popravdě jsem očekával, že poté, co se omluvím, to bude v pořádku. Ale stále jsem měl nepříjemný tlak na hrudi, který jsem nedokázal identifikovat či aspoň objevit příčinu.
,,Řekl bych, že ano." odpovím
Svým způsobem jsem to vyřešil, přijmul mou omluvu, ale i přes to nejsem spokojený. Můj bratr se na mě zkoumavě podíval a na rtech se mu vytvořil nepatrný úsměv.
,,Uvízl ti v myšlenkách."
Nechtěl jsem si to přiznat, ale ano. Byl pro mě zkrátka záhadou, na jednu stranu se mi s ním povídalo moc hezky, mám pocit, že to šlo samo a když do toho započítám jeho všeobecné znalosti a poznatky, tak to bylo opravdu příjemné.
Ale na druhou stranu mě děsí. Pokaždé, kdy pozoruji tu krásnou modrou barvu si musím v hlavě opakovat, že jeho oči jsou již dávno mrtvý, jinak bych tomu nedokázal uvěřit. On celý je chladný, kdyby si udržoval vzdálenost od všech a nemá žádnou snahu se někomu svěřit či důvěřovat.
,,Volal ti profesor z univerzity." promluví
Ihned jsem přestal snívat o chlapci s hnědými vlasy a tázavě se na něho podíval, aby pokračoval.
,,Chce, aby jsi příští týden vedl přednášku o důvěryhodnosti."
Měl jsem pocit, že dostanu panický záchvat. Tahle přednáška se koná v kulturním centru pro veřejnost. Má univerzita to takhle dělá každý rok, jelikož studenti, hlásící na tenhle obor dostanou malou ukázku s čím se budou setkávat během studia.
Je to pro mě velká čest. Ale nehledě na mou nynější radost jsem si ihned vzpomněl na Taehyunga. Přišel by, kdybych ho pozval?
︵
Zdravím sluníčka 🖤
Chtěla bych se vás zeptat, zda vám nevadí filozofický kontext, který se v průběhu objevuje. Jsme stále ještě na začátku, tenhle příběh bude krapet delší (snad nevadí), každopádně se nebudeme zabývat filozofií až do konce, takže snad to ještě vydržíte 🖤
