Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Seděl jsem na gauči a nepřítomně se díval ven z okna. Hlava mě bolela neskutečným způsobem, žaludek jsem měl kdyby na vodě a pouze jsem vyčkával, až mi začne působit prášek proti bolesti.
Vrátili jsme poměrně pozdě, ale nedokázal jsem usnout. Pokaždé, co jsem se pokoušel zavřít oči a unést se spánkem, tak jsem spatřil jeho, jeho modrý oči, který jsou dechberoucí.
Hoseok odešel chvilku před námi a Jin se rozhodl u nás přespat, takže brzo ráno jsem byl nucen uklízet nepořádek a také zvratky na záchodě. Byl jsem na to již zvyklý, jelikož já jsem vždycky ten, který nezvrací a ačkoliv mě po ránu doprovází kocovina, tak jsem schopný fungovat.
Měl jsem neskutečnou touhu si dát opravdu facku za svá slova, která jsem včera vyřkl v opilosti. Konečně mi to začalo dávat smysl, jak si tenkrát spletl stůl v kavárně. To, jak sedí rovně, ale přitom chce pouze získat větší stabilitu. Jak chodí pomalu, opatrně a elegantně po boku svého bratra, protože jinak by neměl jistotu.
Vzpomněl jsem si na naše první setkání, jak jsem si o něm myslel, že je nevychovaný, jelikož nedokázal přijmout ani mou ruku, nyní mi došlo, že neměl nejmenší tušení, že mu svou ruku vůbec podávám.
Nikdy se na mě nepodíval, nenavázal se mnou oční kontakt, jeho hlava byla vždy krapet výš či naopak níž a nebo se díval někam za mě, ale nikoliv na mě. Jak pokaždé jemně trhl hlavou za zvukem.
Silně jsem zatnul čelist a prsty si prohrábl své vlasy, který jsem následně i zatáhl.
Máš příjemný hlas.
Byl jsem v tu chvíli tak nahněvaný a přitom mi svým způsobem řekl tu nejkrásnější pochvalu. Yoongi měl pravdu, užírá mě to zevnitř.
,,Je ti špatně?"
Joon se objevil v obýváku, vlasy měl rozcuchaný, ale na to kolik toho vypil, vypadal dobře. Zakroutil jsem hlavou a opět se podíval ven z okna, Slunce svítilo a blankytně modrá obloha vás lákala se vydat ven na vzduch.
Posadil se vedle mě a čekal na má slova, vždy věděl, když mě něco trápí a také i to, že si o tom s ním popovídám.
,,Včera jsem se choval jako kretén, slovně jsem ublížil někomu, kdo si to absolutně nezasloužil."
Vybavil jsem si jeho tvář, když s Yoongim opustili podnik. Chtěl jsem, aby odstranil ten ledový výraz a projevil emoce, ale zklamání nebylo to, po čem jsem toužil.
,,Myslíš toho kluka u baru?" optá se.
Podívám se na něj a pouze kývnu.
,,Yoongiho bratr, Taehyung. Myslel jsem si, že je arogantní, sebestředný člověk, který není schopný se někomu podívat do očí, ukázalo se, že je nevidomý."
Jeho oči jsou ledový, teď jsem zjistil, že důvod je prostý, jsou zkrátka mrtvý.
Joon mě chvilku skenoval pohledem, vždy si pořádně rozmyslel svá slova, která chce říct nahlas.
,,Chápu, že se kvůli tomu cítíš špatně, ale nevěděl jsi o tom, kdyby jsi o jeho dysfunkci věděl od začátku, tak by jsi se takhle nezachoval." řekne.
Měl pravdu, ale to není omluva. Má nevědomost tuhle situaci neulehčuje.
,,Ke každému člověku bych se měl chovat vlídně, neomlouvá mě to."
Jeho život už tak není lehký, dokážu si představit, jak musí vnitřně trpět a já jsem mu dal další důvod k nenávisti.
,,Omluv se mu, promluv si s ním, pokud ti na něm tedy záleží."
Mám pocit, že bych aspoň přišel o tu tíhu na hrudi, viděl jsem ho pouze dvakrát v životě, necítím vůči němu náklonost.
Bylo mi jasné, že bych musel zavolat nejdříve Yoongimu, který by mi to nejspíše ani nezvedl. Potřeboval bych se s ním setkat osobně, ale neměl jsem nejmenší tušení, kde momentálně bydlí. Od střední se toho změnilo spoustu, hlavně všichni z nás jsme se odpoutali od rodičů a začali žít vlastní život.
,,Kde bydlí Yoongi?"
Joon se za tu dobu přesunul do kuchyně, aby si připravil nejspíše kávu.
,,Nemám tušení, ale Jin by to mohl vědět."
Ihned jsem se rozutekl k pokoji pro hosty, ale nakonec se ukázalo, že Jin tuhle noc strávil u mého bratra. Dal jsem pryč všechny úchylné myšlenky a začal třást s chlapcem, který stále chrápal v posteli.
,,Tak jsi normální?"
Dal si polštář na hlavu a více se zachumlal do peřiny.
,,Jine, kde bydlí Yoongi?" optám se.
Oni dva se spolu bavili i po střední škole, Jin chodil sice do třídy s mým bratrem, ale díky Hoseokovi se přidal k nám do skromné partičky.
Něco zabručel, ale kvůli polštářů jsem neměl šanci ho slyšet. Přetočil se na bok, aby měl přístup ke kyslíku a konečně začal mluvit srozumitelně.
,,Na Branickém náměstí."
V hlavě jsem si představil celé město, ale nikdy předtím jsem na tomhle místě nebyl.
,,Potřebuji detaily, Jine."
,,Pojedeš odtud metrem na konečnou, přestoupíš na bus s číslem 196 či 197, to je úplně jedno a pojedeš na Branické náměstí, jakmile vystoupíš, tak uvidíš rodinné domky, ta šedá, přímo naproti zastávky je Yoongiho a teď už jdi pryč, chci ještě spát."
Okamžitě jsem mu poděkoval a vystřelil do svého pokoje. V hlavě jsem si opakoval název zastávky a číslo autobusu, než se k němu dostanu, tak mi to zabere minimálně půl hodiny, v hlavním městě mě to ovšem nepřekvapuje.
Dal jsem si rychlou sprchu a převlékl se do čistého oblečení. Vzal jsem si potřebné věci a ihned se vydal na metro, neměl jsem žádný plán a absolutně jsem nevěděl, jak přesvědčím Yoongiho, aby mi prozradil, kde bydlí Taehyung.
Pouze jsem doufal, že budu mít možnost se s ním setkat a hlavně v to, že mi odpustí.
︵
Včera jsem dostala mental breakdown (už ani nepočítám pokolikáté tenhle rok) No zkrátka mi o půlnoci přišlo ideální se obarvit vlasy na růžovo...Nejsem si teď moc jistá, ale no regrets you know, sranda musí být:)))
