Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Posaď se, připravím hned čaje."
Byl jsem opravdu rád, že přijmul mou pozvánku. Popravdě Yoongi se netvářil moc nadšeně, ale nakonec se rozhodl pobýt s mým bratrem a kolem třetí hodiny si přijde vyzvednout Taehyunga.
Sundal jsem si černé sako, které jsem následně hodil na barovou židli a pustil jsem se do přípravy nápojů.
Čaj s mlékem jsem si dával již každý den, trochu jsem pátral po původu a zjistil jsem, že tenhle nápad vznikl ve Velké Británii na počátku 17. století. Čaj se tehdy podával ve slabých porcelánových šálcích, které by horkem mohly prasknout. Proto do něj důmyslní Britové začali přidávat mléko, aby jej ochladili a zachránili drahý porcelán před zničením.
Poté, co jsem měl všechno připravené, jsem uchopil hrníčky do pravé ruky a svižným krokem jsem se vrátil do obýváku. Zarazil jsem se, když Taehyung stále postával na tom stejném místě.
Měl jsem chuť se plácnout do čela, řekl jsem mu ať se posadí, ale on přeci neví, kde se momentálně nachází a hlavně nevidí v jaké vzdálenosti je od něj gauč.
Čaje jsem pomalu položil na skleněný stolek a opatrně jsem k němu přistoupil. Chtěl jsem ho chytnout za ruku a dovést ho ke kožené sedačce, ale jakmile jsem se ho dotknul, tak sebou okamžitě cuknul.
,,Neboj se, chci ti pomoct."
Reagoval na doteky opravdu špatně. Nemyslím si, že trpí hafefobií, nejspíše se mě zkrátka lekl a to jsem doopravdy nechtěl.
,,Zvládnu to sám, jenom mi řekni kudy." zašeptá.
Musel jsem se pousmát nad jeho tvrdohlavostí, ale na druhou stranu jsem ho obdivoval, že v něm žije touha se o sebe postarat sám.
Mám pocit, že kdyby přijal mou pomoc, tak by si připadal trapně, myslím si, že by toho pocitu měl vzdát a přijmout pomocnou ruku.
,,Čtyři krůčky doprava a poté pouze opatrně couvej dozadu."
Ihned tak učinil a jakmile narazil do měkkého nábytku, tak se pomalu posadil. Čaj jsem přisunul blíže k němu a posadil se též na gauč, ovšem jsem mezi námi nechal větší mezeru, aby se cítil komfortně.
Vrátili jsme se k mé přednášce a začali jsme si o tom povídat mnohem hlouběji. Jeho poznatky byly opravdu úchvatné, ačkoliv šlo spíše o úvahu, která sice vychází na podkladě získaných poznatků, tak my jsme to brali spíše jako rozhovor k zamyšlení.
Pokaždé, co ke mně zvedl zrak, tak jsem měl možnost spatřit jeho modré oči, jelikož sluneční brýle si sundal okamžitě při příchodu. Trefil se naprosto perfektně, jeho úroveň hlavy byla ve stejné poloze, jako ta moje.
Nedokázal jsem to vysvětlit, nejdříve mě napadlo, že je to možná kvůli tomu, že nyní sedím kousek před oknem, skrze které pronikají sluneční paprsky, který momentálně bráním, takže Taehyung je kdyby ve stínu.
I když člověk spí, tak vnímá změny světla, pokud třeba někdo blokuje přímé světlo. Ovšem jsem tuhle myšlenku ihned odstranil, jelikož si nejsem jistý, zda tyhle patrné rozdíly vnímají i slepí lidé.
,,Jak je možné, že o tom tolik víš?" optám se.
Vždy jsem si mezi kamarády připadal chytrý, vzdělávání je pro mě důležité, ale nikdy jsem nepotkal někoho, který by mě naučil tolik nových poznatků.
Poté, co se napil čaje, tak hrníček pomalu položil na stůl a chvilku váhal, než mi odpověděl.
,,Studoval jsem metafyziku a ontologii." odpoví.
Pootevřel jsem své rty v úžasu. Nemůžu uvěřit tomu, že se zabýval jsoucnem a bytím, oblastmi týkající se Boha, duší a celkově světem.
Avšak jsem byl rázem zmatený, jak mohl studovat na univerzitě?
,,Kolik ti je, Tae?"
Myslel jsem si, že je v mém věku, ale možná jsem se spletl. Také si nejsem jistý, zda je nevidomý již od narození či utrpěl úraz, nevím o něm vlastně vůbec nic.
,,Sedmadvacet." odpoví.
Překvapilo mě to, doufal jsem, že jsem starší než on. V hlavě jsem dával do kupy otázky, abych se o něm mohl dozvědět víc, ale potřeboval jsem je zformulovat správně, abych ho náhodou neurazil.
On mě ovšem zachránil a nečekaně začal mluvit sám od sebe.
,,Měl jsem možnost chodit normálně na vysokou skoro rok, bylo to snad to nejkrásnější období mého života."
Na chvilku se odmlčel, v tichosti jsem ho poslouchal a bez mrknutí sledoval jeho tvář, která byla stále ledová, ale v hlase měl tolik pocitů, že mě to až ubíjelo.
,,Ale utrpěl jsem monookulární slepotu, poškodily se mi nervové svazky, který vysílají signály z očí do zadní části mozku. Vedlo to ke zmenšení zrakové ostrosti, ale zhoršilo se to a jednoho rána jsem se probudil a neviděl jsem absolutně nic, pouze tmu." domluví.
Měl jsem pocit, že jsem ani nedýchal. Probudil ve mně lítost, nedokážu si ani představit, jaké to pro něho muselo být.
,,Neskutečně mě to mrzí."
Nemluvil jsem nahlas, tahle chvilka to ani nepožadovala. Netušil jsem, co bych mu na to měl říct, jak se správně zachovat, hlavně mi bylo jasné, že slovy to nejde vyjádřit.
Díval se před sebe, pravou rukou držel hrníček s čajem, nyní vypadal tak strašně zarmouceně, ztraceně.
,,Mne též." zašeptá.
︵
Zdravím sluníčka🖤
První kapitola v novém roce, jej Bolí mě hlava, je mi špatně a chci umřít...Silvestr byl sice krásný, ale mám divný kamarády, you know, takže jsem byla nucena to oslovovat nonstop dva dny
Doufám, že jste si to užili a nedoprovázela vás kocovina 🖤
Každopádně, Taehyung se trošičku otevřel, ale stále to není úplně ono...
