Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Knedlík v krku, třes v rukách a bolest břicha. Stres zkrátka ovládl mé tělo a já si připadám jako u maturitní zkoušky.
Byl jsem tak nadšený, že jsem vybrán jako přednášeč, ale nevím, kde jsem nechal hlavu, jelikož je u mě známé, že podobné situace nezvládám.
Chodil jsem furt dokola, v hlavě si neustále opakoval svou řeč, která podle mě nebyla ani zdaleka tak dobrá, jaká by měla být.
Z posluchárny se ozývaly další a další hlasy, který mě nutily se cítit ještě nervózněji. Kapacita posluchárny byla kolem tří set lidí, doufal jsem, že si lidi najdou jinou zábavu, než poslouchat kluka na univerzitě, který bude chtít mluvit o důvěryhodnosti.
,,Dýchej, ještě tady zkolabuješ."
Joon stál po mém boku i dnes, uklidňoval mě fakt, že v hledišti spatřím aspoň jednu známou tvář.
,,Je tu Yoongi?" optám se.
Pozval jsem ho hned ten den, kdy jsem se dozvěděl, že budu přednášet. Samozřejmě jsem přes něho pozval i Taehyunga, bylo mi jasné, že on sám by se sem nedopravil. Blonďák se ovšem neozval.
,,Zatím jsem ho ještě neviděl."
Tahle zprávě mě netěšila, do začátky zbývalo totiž pouze pár minut.
Bratr mi popřál hodně štěstí a vydal se ke schůdkům, aby se ze 'zákulisí' mohl dostat přímo do haly.
Raději jsem se ještě napil vody, jelikož ten obrovský knedlík v mém krku mě nutil mluvit jako dlouholetého kuřáka. Zhluboka jsem se nadechl a odpočítával poslední sekundy.
,,Můžete, pane Jeone."
Snažil jsem se vřele pousmát na staršího pána, který měl dnešní událost na starosti. Cestou do posluchárny jsem si intenzivně prokřupával prsty a naposledy si v hlavě opakoval svou řeč.
Říká se, že nervozita z vás spadne, jakmile začnete mluvit. Ovšem když jsem stál na místě, lidé mě s očekáváním sledovali, tak jsem měl pocit, že omdlím.
,,Zdravím, jmenuji se Jeon Jungkook a studuji filozofický obor již druhým rokem na zdejší univerzitě."
Nejraději bych se celou dobu díval do země, ale věděl jsem, že nemohu. Letmo jsem přejel pohledem posluchárnu a chvilku jsem musel sledovat pro mě známého blonďáka, který seděl v poslední řadě.
Musel jsem se pousmát, když jsem spatřil Taehyunga, který nehnutě seděl vedle svého bratra a na očích měl sluneční brýle.
Byl jsem tak nesmírně šťastný, že se nakonec oba dva ukázali.
Oficiálně jsem začal výklad, místy jsem použil jiná slova, než jak jsem si je původně zapisoval. Určitě jsem vynechal spoustu podstatných informací, ale i přes to jsem nepřestával s mluvením.
