Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Opíral jsem se o kuchyňskou linku a vyčkával jsem, až se mi uvaří voda na kávu. Pozoroval jsem Jimina, který procházel po bytě sem a tam, jelikož si volal s mojí mámou.
Měl přijet na návštěvu pouze na dva týdny, jako každý rok, nyní ovšem vyjednává, aby tu s námi mohl zůstat celé prázdniny.
Nebyl jsem proti, ani můj bratr, Jimin je sice někdy otravný a nemá rád odpočinek, takže by furt někam chodil, ale aspoň tu není takové ticho.
Do hrníčku jsem nasypal hnědý prášek, také cukr a po zalití vařící vodou jsem přilil i mléko. Náhle se u mě zastavil a s milým úsměvem mi podával svůj mobil, zhluboka jsem vydechl a předmět si přiložil k pravému uchu.
,,Ahoj mami."
Jimin se zatím posadil na barovou židli a jeho nohy visely ve vzduchu, jelikož nepatří k těm nejvyšším chlapcům.
,,Ahoj zlato, máš se dobře?"
S mámou si již nevolám tak často jako kdysi, ze začátku jsem ji byl schopný zavolat každý den, protože mi upřímně chyběla a bylo těžké si zvyknout, že už nežiji s ní, ale po čase jsem se od ní odpoutal a volal ji jednou za týden, aby věděla, že jsme s bratrem v pořádku.
Slušně jsem ji odpověděl a též projevil zájem o ní, avšak mi bylo jasné, že chce se mnou mluvit kvůli němu.
,,Nejsem si jistá zlatíčko, dva měsíce je dlouhá doba."
S Jiminem jsem bydlel rok, když jsem ještě chodil na střední, myslím si, že jsme si rozuměli i v té době, takže dva měsíce mi nepřipadá nějak hodně.
Také mi bylo jasné, že tu chce zůstat i kvůli blonďákovi a ačkoliv není mým vlastním bratrem, tak stále se vůči němu tak chci chovat.
,,Neboj mami, budeme moc rádi, když tu s námi zůstane a v srpnu bych ho odvezl domů a zůstal s vámi pár dní."
Teď jsem s ní trošku manipuloval, protože ihned radostně vykřikla a zcela zapomněla na to, kvůli čemu si vlastně voláme.
,,Tak to mám nesmírnou radost! Uvařím ti něco dobrého."
Pousmál jsem se nad její reakcí, už dlouho jsem nebyl doma, kvůli univerzitě jsem neměl moc času, ale škola mi opět začíná až v říjnu, takže budu mít možnost s nimi pobýt delší dobu.
Rozloučil jsem se s ní a po ukončení hovoru jsem Jiminovi vrátil mobil, který zatím trpělivě vyčkával až se k tomu vyjádřím.
,,Nějaký den musíme na nákupy, nemáš tu tolik oblečení na dva měsíce."
Doslova vyskočil a ihned ke mně přiběhl, aby mě objal. Byl šťastný, za což jsem byl moc rád a doufal jsem, že se bude chovat aspoň slušně, když už ho máme na starosti.
