Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jeho udivený pohled mě nepřekvapil, samotného mě zaráží, že jsem to vyslovil nahlas, ale zkrátka jsem tomu nerozuměl.
Taehyung není konfliktní typ člověka, je nesmírně pokojný, ale i přes to jsem doufal, že se vůči mně zachová tak, jak bych si zasloužil. Neočekával jsem, že by na mě zvýšil hlas či použil hrubá slova na mou osobu, spíše jsem předpokládal, že si uleví nějakým monologem, který by ve mně probudil větší nenávist vůči sobě, že jsem odjel.
Ukazováčkem dá na stranu pramínek vlasů, který ho nejspíše lechtal na řasách a chvilku ještě přemýšlí než nakonec promluví.
,,Vzpomínáš si na to, co jsem ti řekl tehdy, když jsme spolu byli poprvé sami?" optá se
Pátral jsem ve své mysli, naráží nejspíše na den, kdy jsem k němu zavítal den poté, co jsem ho urazil v baru a snažil se to napravit. Dodnes si vzpomínám, jak to šlo zcela jinak než jsem původně předpokládal a připravil mi čaj s mlékem, který jsem pil poprvé v životě.
Avšak jsme si toho řekli tolik, že si nejsem jistý na co přesně myslí.
Dlouho jsem mlčel a tím mu dal prostor, aby dokončil svou myšlenku.
,,Řekl jsem ti, že já v ničem nedoufám a už vůbec ne v morální jednání a lidskost, jelikož věřit v něco takové je hloupé a pošetilé." domluví
Zklamaně jsem ho sledoval a přitom vnímal tlak na mé hrudi, který tam sice stále byl, ale nyní se kdyby zvětšoval, ačkoliv jsem si myslel, že to již není možné.
Svým způsobem mi odpověděl na všechny otázky. Sám je vědom toho, že jsem se zachoval hloupě, dal mi jasně najevo, že mu to ublížilo, ale tahle věta mi má sdělit, že je zvyklý na špatné zacházení a již nemá potřebu se tím zabývat, protože nevěří v laskavost.
Ale tohle jsem právě nechtěl, měl by věřit, protože zrovna on by si toho zasloužil neskutečně mnoho a užírá mě pocit, že jsem to byl zrovna já, který měl možnost mu to ukázat, ale selhal jsem.
Jsem zklamaný hlavně kvůli tomu, že on je vůči mně stále laskavý, ačkoliv si uvědomuje, že si to nezasloužím.
Opatrně jsem položil svou dlaň na jeho tvář, nepatrně přivřel oční víčka, ale ne kvůli tomu, že by se polekal, ale nejspíše nad návalem chladu, jelikož mé ruce bývají poměrně studený.
,,Nesnaž se být neutrální, Taehyungu. Neskrývej to, že jsi zranitelný, časem tě to začne užírat zevnitř, musíš doufat a věřit, ačkoliv budeš někdy zklamaný, tak stále tě to bude posouvat dál."
Hřbetem prstu jsem jemně přecházel po jeho pokožce, chtěl jsem ho donutit, aby se rozmluvil, aby odstranil tu skořápku a dal najevo své zklamání, který vůči mně nyní pociťuje.
Každý člověk je jiný, ale přeci nás spojuje to jisté, doufání v lepší zítřky.
,,Proč bych měl? Pokud nebudu nic očekávat, tak nebudu neuspokojený s výsledkem."
Chápal jsem jeho uvažování, ale stále mi to nepřipadalo správné. Odebírá si možnost být šťastný, ačkoliv mi bylo jasné, že to vnímá takhle jenom kvůli tomu, že v životě zažil nehezké chvíle, který ho zlomily.
,,Musíš se mi otevřít." řeknu
Párkrát se mu to již podařilo a myslím si, že se mu nesmírně ulevilo. Ventilovat svoje problémy, pocity a myšlenky je neskutečně potřebné.
Stále jsem ho hladil, ale náhle mi svou pravou ruku položil na hřbet té mé a tím mě zastavil v pohybu, ale ruku mi neodebral.
,,Co po mně žádáš? Abych ti řekl, že jsem byl smutný? Že jsem si připadal osamělý a tma, kterou mám kolem sebe již roky, mě náhle úplně pohltila?"
Nasucho jsem polknul a na malý moment sklopil zrak do svého klína. Bolelo mě to, ačkoliv přesně tohle jsem potřeboval slyšet, abych dostal obrovskou ránu, která by mi potvrdila to, jak jsem byl nehorázně necitlivý.
,,Odpusť mi to." zašeptám
Původně jsem s ním chtěl vést debatu zcela o něčem jiném, toužil jsem vědět, jak mě vnímá, celkově nás a dal mi tak svým způsobem jistotu, že má cenu, abych mu ukázal, že nad ním uvažuji již dávno jinak než o kamarádovi.
Ovšem nyní mi to nepřipadalo správné, potřebuji mu dát čas, aby to zklamání, které vůči mně momentálně pociťuje odeznělo.
Svou ruku odebral z té mé, avšak já ji raději ihned stáhl k sobě, abych se ho nedotýkal, jelikož mi nedošlo, že nyní mu to nemuselo být příjemné.
,,Neomlouvej se za to, jak jsem se cítil, není tvou povinností být se mnou." řekne
I když mi dal jasně najevo, že se trápil, tak stále je ochotný mi to nedávat za vinu, což mě irituje. Je neskutečně inteligentní, avšak jsou věci, který mu absolutně nedocházejí a nebo spíše si je nechce uvědomovat.
,,Máš naprostou pravdu, není, ale už vím, že chci a věř nebo ne, tak jsem se cítil naprosto stejně jako ty a kolem sebe jsem neměl nic jiného než tmu."
Odmlčel se, nejspíše si nebyl jitý, co na to odpovědět. Já jsem měl nutkání vést tuhle konverzaci dál, ale to bych musel být naprosto upřímný a možná bych řekl něco, co momentálně není patřičné.
Náhle svou ruku položil na mé stehno, v mém těle jsem cítil nepatrné chvění, ale došlo mi, že chce nahmatat mou ruku, kterou jsem měl ještě před nedávnem na jeho tváři.
Musel jsem se pousmát nad jeho nebojácností a ihned jsem uchopil jeho ruku do té své, aby se nemusel namáhat v orientaci. Váhavě jsem si s ním propletl prsty a na jeho rtech se vytvořil jemný úsměv, ani mi nedocházelo, že to bylo to jediné, co jsem nyní potřeboval spatřit, jeho ojedinělý úsměv.
,,Věřit někomu bylo pro mě těžké, ale pokud se jedná o tebe, pak je asi i v pořádku, když se budu cítit zraněný."
︵
Vždycky přijde chvilka, nehledě na to, že jsem s tou knížkou byla od začátku spokojená, tak v určité části ten uspokojivý pocit ztratím a je to hrozně frustrující.
Chápu, že jsem říkala, že to bude hlavně o myšlenkách, o tom, jak se pomalu prohlubují pocity k tomu druhému, ale již mi to připadá hrozně zdlouhavé (nebo jakože na vás to tak musí působit), takže se pokusím nějak rozpohybovat děj
Takže tady nechám upozornění: Následující kapitola bude cute, moc.
