The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 49.

LOUIS:

„Nech ji,“ zavrčel jsem nepříjemně na Malika, až jsem přinutil zastavit jeho prudký pohyb k Beatrice. Jeho tělo se rázem napřímilo, jakmile se k němu donesl slabý rachot, který se mi podařilo způsobit ve snaze dostat se ze spárů křesla. Věděl jsem moc dobře, že další měsíc bych to tady už rozhodně nepřežil. Beatrice ke mně s překvapením přesunula své jasně zelené oči, jenž momentálně bojácně plály, za to Malik se na mě podíval s novými nápady na přivodění další bolesti mému tělu.

„Cože jsi to říkal? Slyšel jsem tě docela mizerně… Nějak mumláš,“ zasmál se a vzápětí mi ubalil facku místo ní, až se mi tvář otočila prudce doleva. „Říkal jsem ti, že když to nedostanu z tebe, tak k ní se dostanu jinou cestou, ne? Tebe už teď nepotřebuju,“ vysmíval se mi do očí a v rukách si pohrál s nožíkem s dlouhou ocelovou čepelí.

„Vzpomínám si,“ přecedil jsem skrz tvrdě zaťaté zuby a pokusil se nepatrnými provazy přeřezat tenký provaz svazující mé zápěstí. Musí mi to vyjít. Byla to moje jediná, a zároveň i poslední, šance. Na zádech jsem cítil ten nepříjemný dech smrti, jako už tolikrát. Ale tentokrát mi to přišlo zvláštním způsobem jiné. Tentokrát by to byla ta největší zbabělost, co bych mohl udělat. Zemřít. Prvně se postarám o jeho život a pak až…

„Myslím si, že to nebudeme nijak protahovat. Nesnáším loučení,“ zašeptal zlověstně a přiblížil se několika pomalými kroky blíž ke mně, jako kdyby mi chtěl život ještě nevědomky prodloužit. Obočí se mi automaticky stáhlo blíž k očím. Však já se pomstím. Za všechny. Za sebe.

„Nemine tě spravedlnost,“ vyprskl jsem a cítil, jak hrana dřevěného opěradla židle začíná drhnout i mou kůži na vnitřní straně zápěstí. Přímo na tepnách, jejich pulz jsem slyšel nejenom v těle, ale i okolo sebe, mi krev pulzovala jako splašená. „O to už se postarám…,“ slíbil jsem mu se stejně výhružným tónem, jako mluvil on ke mně, ve chvíli, kdy neuvěřitelné ticho přerušilo prasknutí špagátu kolem mého pravého zápěstí.

„Už se na to moc těším,“ zasmál se ironicky a pravou rukou – ve které svíral ostrý, dlouhý nůž – vystřelil proti mému tělu. „Můžeš se rozloučit,“ ušknul se během pohybu k mému krku, na který mířil jako jestřáb, a celým svým trupem se natáhl ke mně. „Bude to taky to poslední, co stihneš udělat,“ usmál se a následně se jeho obočí stáhlo k očím.

„To se ještě uvidí,“ pousmál jsem se významně a osvobozenou rukou vyrazil proti té jeho. Mám ještě méně síly, než jsem si původně myslel… Zapřel jsem se zuby o sebe, jako by mi právě toto mělo pomoct zesílit, a pokusil se zmáčknout jeho ruku dostatečnou silou, aby se mi ho podařilo odzbrojit. „Protože než natáhnu brka, tak se postarám o všechny takové parchanty, jako jsi ty,“ vpálil jsem mu přímo do obličeje a věnoval mu kopnutí do břicha – i když mě to stálo ještě mnohem více úsilí, než jsem doufal.

„Na co tam zíráte. Chyťte ho,“ mávl na ně podrážděný Malik ve snaze posbírat se ze studené země. Ukořistěným nožem jsem se ohnal po provaze na mém druhém – stále k opěradlu židle uvězněném – zápěstí a přitom se snažil pohledem kontrolovat všechny ostatní, kteří se na mě začali sbíhat.

„Louisi…,“ šeptla překvapeně Beatrice a rukama se pokusila zacloumat, aby i ji se podařilo dostat se z toho. Věnoval jsem ji jenom krátký pohled, při kterém jsem stihl akorát tak zhodnotit její momentální barvu očí od té tradiční, ale pak měl dost práce s tím, zbavit se jednoho z těch, co se po mně rozběhli. Ani se mi nepodařilo pořádně zkontrolovat, v jakém stavu mám zápěstí a vůbec ruce, ale už jenom to, že se mi podařilo stoupnout si ze židle, pro mě byl docela úspěch. Bez mrknutí oka se mi podařilo shodit jim pod nohy první předměty, co se mi dostaly pod ruce, což se – v mém případě – stal stolek s předměty, který mi předcházející měsíce naháněl už i husí kůži. Jedinou věc, kterou jsem z ní stihl popadnout, byla obyčejná Bicolorka, s jejíž pomocí jsem měl v plánu dostat se odtud.