The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 60.

BEATRICE:

„Co tu chcete?,“ zeptala jsem se nejistě po několika dlouhých sekundách, během nichž jsem se dívala do bílých, těžkých závěsů, za kterými pořád někdo postával a hýbal se jenom minimálně. Cítila jsem, jak se celá chvěju. Strachy. Co tu kdo má právo pohledávat? „Louisi? Louisi, jsi to ty?,“ zkusila jsem přemoc svůj strach a vsadit všechno na jednu kartu. Hlava se mi opatrně posunula k mému pravému rameni a přitom se snažila spatřit tvář z části schované osoby. Kromě ticha, v němž jsem slyšela pouze zběsilý tlukot svého srdce, se nakonec po chvíli začaly ozývat i hlasité rány vycházející z Harryho pracovny. Co se to tu děje? Několika drobnými, nejistými kroky jsem se pokusila dostat zpátky ven z domu. Bála jsem se. Dost na to, abych mohla jen tak odejít a přitom sebou někde nešvihnout o zem. V uších jsem velmi dobře cítila tlak rychle pulzující krve, ale i to jsem se ze všech sil snažila ignorovat a nepřemýšlet nad tím dřív, než to všechno budu mít za sebou.

„Ne, to opravdu není,“ odstoupila černá postava zpoza dlouhého závěsu a postavila se přímo do mého zorného pole, které k ní stále utíkalo. Hlas postavy mě zarazil. Nebyl to ten, který bych si odvážila tipovat hned při prvním pohledu. Toto byl ženský hlas. Ne tak hrubý, aby zněl nebezpečně. Tento zněl jinak. Zhrzeně. Možná i trochu žalostně. Ale ani přesto jsem se nedokázala uklidnit v tom smyslu, že mi z její strany nehrozí nebezpečí. Já ji znám… Pomyslela jsem si při pohledu do jejích hnědých očí, jež rozzuřeně žhnuly při pohledu na mě. Oba dva její rty od sebe dělila drobná mezera několik málo milimetrů velká, po tvářích ji spolu s rozteklým make-upem tekla sytě černá řasenka a v – už od pohledu – bolestně zarudlých očí se ji ještě pořád hromadily slzy, jenž měla ještě pořád ne úplně zaschlé i po obličeji. Úzké černé džíny měla v kolenech trochu natrhané a svítivou halenku na ramena s dost vykrojenými rukávy si někde musela o něco otřít, neboť ji zboku zdobil ještě ke všemu proužek nejspíš prachu. Vyzývavě se postavila proti mně a přísně si mě prohlížela od hlavy až k patě. Tento pohled mě ovšem znovu dokázal znepokojit a já bez většího důvodu začala bezmyšlenkovitě couvat. „Ale… copak, Beatrice?,“ přecedila pohrdavě přes zaťaté zuby mé jméno a potěšená mou reakcí se usmála, když šla pomalými, plynulými kroky ke mně, jako kdybych snad byla její lovná zvěř. Při každém jejím kroku se její relativně dlouhé vlasy kroutily ze strany na stranu a vysoké, úzké podpatky se ji při tom zarývaly do snadno poddajného lina.

„Co po mě chceš?,“ zeptala jsem se nejistě a nebyla si vůbec jistá, jestli chci znát odpověď. Srdce se mi zastavilo. Couvání mě dovedlo zpátky do kuchyně a já se nevědomky celým tělem opřela o dvířka ledničky tvořeny z chladné oceli. „Já nic nevím,“ dostalo se ze mě ztěžka, i když jsem přesně nevěděla, co po mně zrovna někdo, jako je ona, může chtít. Můj pohled se odpoutal od její tváře v tu samou chvíli, kdy se ve dveřích do Harryho pracovny mihnul stín a ve futrech se znenadání objevila postava vysokého muže s tmavými vlasy. I jeho jsem znala. Snad dokonce víc, než ženu před sebou, na jejíž jméno jsem si jednoduše nemohla vzpomenout.

„Ale… nic nevíš a přitom máš pocit, že se chci na něco zeptat,“ zakroutila hlavou bruneta stojící proti mně a její tváře se znovu zčervenaly rozzuřením. Naprázdno se mi podařilo polknout. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nedokázala jsem si dokonce ani představit, co všechno v této situaci dělat můžu. Křičet? Kdo by mě asi tak uslyšel? Zrovna tady? Tady nikdo není. Kromě mě a… jich. Utíkat? K čemu by to bylo? „Slyšel jsi ji, Jasone? Prej, že o ničem neví,“ začala se smát ironicky, i když to znělo spíš jako zoufalství, než upřímná radost. Cítila jsem, jak začínám blednout ve tvářích a i oni dva si toho museli dost dobře všimnout, neboť pohled na mě jim působil ještě větší radost. Žena, stále se přibližující ke mně, se nepěkně pousmívala, i když ji to evidentně dost bolelo, a ze špinavé linky si vzala pánvičku. Co chce dělat? Chce mě s ní snad přetáhnout po hlavě? Proč na mě tak blbě kouká? To i Jason měl pohled příjemnější. I když i ten mi naháněl husí kůži. Dobře si vzpomínám na to, jak tu byl s Harrym. Sice jenom párkrát, ale za to pak měl Harry hodně mizernou náladu. Vždycky se tu kvůli něčemu dost pohádali. Jednou to zašlo dokonce až tak daleko, že mi po jeho odchodu vrazil facku. Poprvé a naposledy.