The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 62.

LOUIS:

„Leslie, mlč už,“ zamumlal jsem celý unavený z jejího neustálého pláče, který v kuse trval už dobrých dvacet minut a který se nedal zastavit už vůbec ničím. Snažil jsem se ji dost dlouho uchlácholit tím, že je všechno v pohodě, i když to tak vůbec nebylo, ale ona nic. Začínal jsem z ní být už vážně nervózní. Jak je možný, že něco tak malého dokáže tak hlasitě křičet? Rozhazovala svýma ručičkama do stran a nedala se utišit. Spousta lidí na mě koukala stylem, že v nemocnici mají být děti ticho, nebo vůbec. Můžu za to, že její matku právě operují? I těm to už proklatě dlouho trvá! „Vážně nevím, co s tebou mám dělat,“ povzdychl jsem si a snažil se ji moc nevyndávat z její sedačky, abych ji neublížil. Už takhle jsem neměl dost dobře představu, co to vlastně dělám. Chvíli sedím, chvíli tu chodím jako idiot ze strany na stranu, ale úplně vždycky myšlenkami utíkám k Beatrice na operačním sále a přitom se cítil jako blázen, když se tu přede všemi snažím slovy utišit dítě, které mi jednoduše nechce rozumět. Nedočkavě jsem čekal dvě osoby. Doktora, který vyjde konečně ven a řekne mi, jak je na tom, a na Lottie, aby si toho křiklouna vzala na starost opět ona. Doufal jsem totiž v to, že na rozdíl ode mě bude mít větší schopnost utišit ji, nebo se z toho všeho už opravdu v brzké době zblázním. „No konečně,“ vydechl jsem hlasitě k blondýnce, která spěchala mým směrem, a ze židle zvedl autosedačku s křičícím prckem. „Prosím, vezmi si ji, jeď s ní domu a utiš ji,“ podal jsem ji malé miminko s prosebným a zároveň velmi zoufalým pohledem a následně se posadil zpátky na své místo. „Já tu zůstanu,“ hlesl jsem těžce a hlavu schoval do dlaní.

„Bojíš se o ni, viď?,“ zeptala se mě opatrně a i přes nářek malé Leslie se posadila vedle mě a ochranitelsky mi položila svou dlaň na rameno. Při jejích slovech mnou sice – jako obvykle – projela vlna odporu, ale tentokrát jsem nevěděl, co přesně mám odpověď. Věděl jsem, že to tak je. A pokud ne, tak jsem to minimálně tušil. Něco ve mně mi jednoduše napovídalo, že to, co k ní… cítím, není vůbec to, co bych si kdy přísahal. Já to nechtěl. Já k ní nechtěl cítit nic, i když ošklivá rozhodně nebyla. Tohle není normální. Měl bych si udržovat zdravý odstup, jako tomu bývá vždy, tak… tak proč mi to ona tak ztěžuje? „To není vůbec nic špatného,“ zašeptala blízko mě a čelo si opřela o mou hlavu natočenou k ní profilem. Překvapilo mě, že i ten malý křikloun to už konečně vzdal a vyčerpaně usnul. Rezignovaně se mi podařilo vydechnout. Nikdy jsem nechtěl mít parťáka a nakonec se mi zdá, že mít po boku Nialla není zas tak špatné. Má cenu přemýšlet nad něčím podobným i u Beatrice? Co přesně cítím…? Byl jsem sám ze sebe zmatený. Nedokázal jsem si říct, že ji mám rád, nebo ji dokonce miluju, ale… vidět ji skoro mrtvou mě málem zabilo. Nemohl jsem vidět její tělo ležet v její vlastní krvi. Ta myšlenka se mi prostě příčila v hlavě a nešlo mi si ji ani představit, natož vyslovit.

„Jo, bojím se,“ povzdechl jsem si zhluboka a natočil k ní opatrně pohled. Slova, zdánlivě jednoduchá, se mi vyslovovala ještě mnohem složitěji, než bych si pomyslel. Nepoužíval jsem je. Nikdy. Znal jsem je, ale neměl jsem potřebu je používat a vyslovovat nahlas. Já nechtěl být slabým. Ale naopak tím silným. „Bojím se toho, co by pak bylo s tou malou a… a tak,“ zašeptal jsem ve snaze to opět zamluvit a pohledem sklouzl k malému tělíčku schoulenému v klubíčku. Lottie stále nevěděla, nebo aspoň ji to ani jeden z nás neřekl, že Leslie je vlastně její opravdová neteř. Já se na toto téma snažil co nejméně upozorňovat. Ani já se necítil jako otec. Možná i proto, že jsem jim jednoduše nebyl. Mohl jsem být někdo, kdo dal podnět k jejímu narození, ale… to bylo tak všechno. Stal jsem se někým, kým jsem nechtěl. Rychle a nečekaně.