The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 39.

LOUIS:

„A jak se to podle tebe mohlo stát?,“ nechápal jsem vůbec nic, a proto ji neochotně dohnal. Nálada se mi okamžitě propadla až hluboko na body mrazu a já neměl náhle chuť vůbec na nic. Ty seš takovej kretén! To byla chyba, jako kdyby si s někým spal poprvé! Po zádech mi přejel mráz z myšlenky, že je tu možnost, že za devět měsíců bude Beatrice tlustá a budeme spolu čekat děcko. Rezervovaně jsem vydechl přebytečný kyslík, kvůli kterému jsem měl pocit, že se nejspíš udusím – i když to byla blbost – a pokusil se aspoň nějakou část své mysli přemluvit aspoň k víře, že všechno bude v pohodě a já budu mít v životě opět jednou kliku. I tato myšlenka se okamžitě zapsala na černou listinu, protože ani to nejoptimističtější já nevěřilo tomu, že bych mohl opět vyhrát nad nevyhnutelným osudem.

„Jak asi? Byla jsem snad tvoje první, že se tak blbě ptáš?,“ opáčila rozrušeně, zatímco její obličej zdobila lehce uražená grimasa. Naštěstí se mi včas podařilo přimět se k počítání do deseti, protože jinak bych ji něco dost… nepěkného hned vpálil do obličeje, ale překvapivě se mi to podařilo potlačit. Nechtěl jsem ani vědět, jak by se tvářili ostatní, kdyby zjistili, že jsme spolu spali. A jak by asi zareagovali na to, kdyby se mnou čekala dítě? Mysl se mi bránila proti dalším návalům nesnesitelných myšlenek týkajících se jejího těhotenství, mého – snad si to ani neuvědomovat – nechtěného otcovství a snad i londýnského nepochopení situace, nebo Liamův škodolibý výsměch. Jsi to ale kus vola!

„Hrozně vtipný,“ zasmál jsem se ironicky její špatně tipované poznámky ohledně mých sexuálních zkušeností a naštvaně zavrtěl hlavou do stran. „Kam to vůbec jdeme? Mám takový pocit, že bude rozumnější vypadnout zpátky do Anglie co nejdřív, už kvůli… však víš,“ odfrkl jsem si pohrdavě a ruce si schoval hluboko do kapes. Možná prostě bude jednoduší sehnat nějakého idiota, který tady dělá doklady načerno, ale na počkání a postavit se všem problémům konečně čelem. A ne před nimi pořád utíkat, jako jsem to měl většinu času ve zvyku. „Vezmu tě někam na nějaké… vyšetření a pak zmizíme,“ zamumlal jsem jen tak do ticha, ve kterém ani jeden z nás neměl potřebu vůbec nic říkat, a sklonil hlavu ke svým nohám, kde jsem špičkami prstů u nohou kopal do malých kamínků, abych si je odhodil z cesty.

„K tomu bude stačit lékárna. Myslíš, že se tady někde domluvíš?,“ podívala se na mě váhavě a svůj pohled následně přesunula někam jinam. Daleko ode mě. Tričko si instinktivně stáhla níž přes světlé džíny a z její tváře se dalo jednoduše vyčíst, jak je nejistá a jak neví, co přesně dělat. I já ji pozoroval jenom periferním viděním, protože jsem vůbec neměl sílu na to otočit se na ni a čelit tomu vzteku, který ve mně dřímal. Momentálně jsem tedy byl spíš naštvaný na sebe, jak jsem bez uvědomění si všech možných následků jen tak bezhlavě skočil do postele zrovna s ní. „Tady to je,“ pronesla, když i můj pohled padl na symbol lékáren a na výlohu přeplněnou letáčky o zboží.

„Hm…,“ zamručel a neochotně ji podržel dveře, aby si ještě nerozmyslela svůj vstup do tohoto podniku. Nedůvěřivě jsem se rozhlédl po bílých stěnách a zrak mi padl až na jednu mladou paní s šikmýma očima, snědší – ale zároveň nažloutlou – pletí a přátelským pohledem. Oba dva nás obdařila zdvořilým úsměvem a hned po té se postavila blíž k druhé straně pultu, před kterým se zastavila Beatrice se snahou ze sebe něco dostat. Hned na první pohled na ní bylo vidět, že se ji o něčem takovém nechce vůbec mluvit, na tož ji o něco podobného požádat, a proto jsem ji pevně chytl za loket a odtáhl ji o několik kroků nazpátek. „Slečna si přeje těhotenský test,“ oznámil jsem ji s nevzrušeným tónem, znuděným pohledem a přemáháním k tomu doplnit nějaká přídavná jména, kterými bych svůj monolog zpestřil a celou situaci ji blíž přiblížil.