The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 9.

LOUIS:

…………………………

„Já – já chci jet domu,“ odpověděla mi po několika minutách, kdy nejspíš nevěděla, co mi má říct a jak se má tvářit na to, z čeho jsem ji obvinil. Začínalo mě už docela dost štvát, jak se vyhýbá mým otázkám a jak se před nimi snaží utéct. Jako kdyby ji to vůbec k něčemu bylo. Já si to opravdu zjistím, když budu chtít. A určitě by bylo pro ni lepší, kdyby mi to vysvětlila nejprve ona, než kdyby se do toho pouštěl někdo, kdo chce ještě víc pošpinit její jméno.

„A co já s tím?,“ uchechtl jsem se a s ironickým úsměvem zavrtěl hlavou. Vážně si myslí, že zrovna tohle mě donutí přestat v pokládání otázek? Je vidět, že mě ještě vůbec nezná. Já se totiž k pravdě brzy dostanu… Její zelené oči se na mě vyzývavě podívaly a její tváře zbledly snad ještě víc. Pokud ji to tedy její bílá pleť ještě o něco málo dovolila. Upravila si rukama své krátké černé šaty a po krátkém zaváhání udělala několik kroků ke mně. Její ruce se založily na její plné hrudi a její výraz lehce ztvrdnul a snažil se na mě působit vyrovnaněji, i když kolem jejích očí měla od pláče rozmazanou – i po několik snahách o úpravu – řasenku a černé linky.

„Nic,“ odpověděla mi nejistě a slabě pokrčila rameny. „Snad jenom… Kdybyste chtěl nějaké odpovědi, mohli bychom si o tom promluvit v autě,“ nabídla mi s lehce třesoucím hlasem a ztěžka polkla. Překvapeně jsem se na ni podíval, protože ještě před chvílí neměla vůbec v plánu mluvit a teď…? Teď mi sama od sebe nabízí odpovědi, které přes její rty ještě nedokázaly projít.

„Auto mám támhle,“ naznačil jsem ji hozením hlavy ke směru, odkud na nás koukalo a přitom si promnul bradu. Pořád jsem přemýšlel nad tím, jestli ji mám nebo nemám věřit. Třeba si nastoupí a pak bude dělat, že nic neslíbila… „Ale dostanu odpověď na jakoukoliv otázku. Ať už bude sebe nepříjemnější,“ zdůraznil jsem se zdviženým ukazováčkem a sledoval, jak se na chvíli zarazila i ona. Krátce se nad tím zamyslela a potom už jenom nejistě přikývla. Musela odtud chtít opravdu hodně vypadnout, když slíbila i tohle. „Tak teď se na to už opravdu začínám těšit,“ uškrnul jsem se na ni provokativně a naznačil ji, že si tedy půjdeme sednout.

„Bee!,“ vykřikl za mými zády mužský a možná i trochu udýchaný hlas, když si Beatrice nasedala na levou stranu, stranu spolujezdce. Po tomto výkřiku se její plynulý pohyb zastavil a ona k němu hodila hlavou. Nejspíš – na rozdíl ode mě – už věděla, kdo to za ní volá. Pravou nohou, kterou už byla dávno v autě, a tím se chystala posadit, opět z auta vyndala a, co ji vysoké podpatky dovolovaly, k němu popoběhla. „Snad už neodjíždíš? Máš tu přece rodiče. Máš tu přece mě…,“ zašeptal poslední slovo přímo do jejích očí a pohladil ji po pažích.

„Musím, Henry, vážně. Je toho na mě nějak moc. Jsem z toho všeho strašně unavená, celou věčnost jsem už pořádně nespala! Chci si konečně trošku vydechnout… Nabrat sílu na další ráno a… však víš,“ pokrčila rameny a opatrně se podívala směrem ke mně, zatím co jsem se netrpělivě opíral o otevřené dveře svého černého auta.

„Jestli tě k tomu nutí on, tak já to vyřídím,“ zašeptal blízko její tváře, když si všiml, že kouká na mě, a střelil po mně výhružným pohledem. Jeho slovům – i přesto, že bych to vůbec neměl slyšet – jsem se musel slabě uchechtnout a opět pochybovačně zavrtět hlavou. To je opravdu velmi pravděpodobné, že by mi někdo jako on šel domluvit. „Opravdu, ubližuje ti nějak?,“ zeptal se starostlivě a její obličej chytil do dlaní. Teda na to, že to mohla být touto dobou už jeho švagrová, tak se k ní chová až… až pozoruhodně divně. Tohle je divný… Nebo to tak přijde jenom mně?