The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 19.

BEATRICE:

„Jsem moc rád, že jsi nakonec souhlasila,“ usmál se na mě Henry, jakmile jsem si sedla na kožené sedadlo vedle něho a pokusila se o úsměv. Stále jsem přemýšlela, co se před chvilkou stalo a bála se toho, že jsem to přece jenom trošku přehnala. Ale vždyť pravdu jsi měla ty, tak se zase pěkně uklidni a koukej si dnešní den pořádně užít! Podívala jsem se z rozhozené tváře Tomlinsona na tu uvolněnou, která patřila Henrymu a měla skoro pocit, že před sebou vidím opět Harryho. Jenom o maličko mladšího a bláznivějšího. S vynuceným a neupřímným úsměvem jsem si hlavu opřela o opěradlo a skousla si spodní ret, když se můj pohled zkřížil s tím modrookým. „Kvůli tomuhle jsem ti volal minimálně třikrát a skoro jsem se bál toho, že se mnou mluvit nechceš,“ obdařil mě svým milým úsměvem s dolíčky a svou levou ruku přesunul z mé řadící páky na mé pravé koleno, které něžně pohladil.

„Tak to se ti moc omlouvám…,“ zamumlala jsem neupřímně a snažila se znít co nejpřesvědčivěji, když couval z dvoru na silnici. „Ale, já vlastně neměla žádné nepřijaté hovory. To si asi volal někomu jinému,“ zavrtěla jsem po chvilce záporně hlavou, protože mobil mi včera zazvonil až ve chvíli, kdy jsem odemykala dveře. A tento hovor jsem přijala. Ten si pamatuju.

„Já volal na pevnou. Nenapadlo mě, že nebudeš doma. Normálně tě na mobilu nemůžu zastihnout,“ zasmál se a věnoval mi další, tentokrát ovšem kratší pohled, aby se soustředil na silnici. Usmála jsem se na něho a během zvláštního ticha si prohlížela nalakované nehty, kde jsem nakonec na levém ukazováčku našla přilepený vlas, který bezesporu patřil mně. „A… ten chlap, co tam s tebou stál… tvůj nový přítel? Nechtěla jsi ho vzít sebou?,“ zeptal se mě po chvíli váhání, kdy se nadechoval a potom zase nedůvěřivě vydechoval. Po té, jakmile ze své pusy vypustil tuto otázku, jsem sebou skoro trhla a vytřeštila oči. To znělo opravdu hodně divně!

„Henry, teď mi prosím řekni, ve kterém světě to jako žiješ? Větší šílenost jsem snad ještě neslyšela! Před dvěma dny měl H… pohřeb. Tak… co to sakra meleš? Není to můj přítel,“ zavrtěla jsem překvapeně hlavou a snažila se tu šílenost dostat z hlavy, aby mi zbytečně nenahlodala ostatní myšlenky. „Prostě nad tím nepřemýšlej. S ním nic nemám a upřímně bych byla strašně moc ráda, kdyby mi už konečně dal pokoj!,“ opřela jsem v loktu o dveře a o svou ruku si podepřela hlavu. Přišlo mi to všechno tak nějak zvláštní. Dříve jsem měla s Henrym pocit, že bych s ním dokázala být pořád a nikdy by nám nedošla téma konverzací. A teď? V autě s ním sedím sotva dvacet minut a cítím, jak atmosféra enormně houstne.

„A proč ti prostě nedá pokoj, když tě nezajímá,“ nechápal s nakrabaceným obočím, když parkoval před vysokou budovou, která stála několik kilometrů za Londýnem na prázdné ploše, kde se široko daleko nerozprostíralo vůbec nic. Celý komplex byl sice obrovský. Jenom na parkoviště, které k budově přiléhalo, se mohly vejít takové dvě stovky osobních aut. Navíc tu – možná až skoro zbytečně – vysázeli několik desítek mladých stromků, které celkově moderní budově dodávaly takový ten šmrnc, kterého si cení především klienti, kteří sem zavítají. Vstala jsem ze svého sedadla a prohlížela s lehce zaskočeným výrazem velkolepý koncert moderní architektury a jeho celkovou kompozici v neporušené a zatím nepoměněné přírodní krajině.

„Ono to není tak jednoduchý, ale neboj, já to zvládnu,“ pousmála jsem, když přišel ke mně a zabouchl za mnou dveře, ze kterých jsem vystoupila, aby si v klidu mohl zamknout auto na dálkové ovládání. Svou levou rukou se obmotal kolem mého pasu a vedl mě dovnitř, odkud slabě zněla hudba a šumění několika desítek – možná i stovek – hlasů. „Máš to tady opravdu pěkné. Můžeš být na co pyšný, je to skoro neuvěřitelný,“ usmála jsem se na něho, když svůj obličej měl blízko toho mého a mé tělo si přitahoval do své náruče.