The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 63.

LOUIS:

„Ne… vy žertujete,“ zavrtěl jsem s uslzenými tvářemi hlavou ze strany na stranu a hlavu si položil na její hruď ve snaze uslyšet tlukot jejího srdce. Tak strašně moc jsem doufal v to, že se pouze stalo něco s těmi přístroji a i doktoři se jednoduše spletli. To se přece stává, ne? Cítil jsem, jak se mi znovu po tvářích spouští další várka slz, jako kdyby mi slzné kanálky chtěly vrátit všechno, co jsem v sobě tolik let držel. „Nestůjte tu jen tak. Pomozte ji!,“ zavrčel jsem k nim zoufale a můj svět se pomalu začal rozpadat.

„Teď musíte být velmi statečný,“ poklepala mi jedna sestřička na rameno a pohlédla na mě takovým tím zoufalým pohledem, že už se nedá nic dělat. Věnoval jsem ji krátký pohled. Mé smysly mě opustily. Nebyl jsem to já. Jen instinktivně jsem cítil, jak doktoři pomalu odcházejí z pokoje a nechávají mě tam stát samotného. „Pojďte. Musíte jít od toho. Tohle se prostě občas stává,“ zatlačila mi slabě do ramene a věnovala mi jiný ze svých smutných pohledů svýma hnědýma očima.

„Nechápete to? Ona měla ještě celý život před sebou. Teprve teď mohla začít žít. Znovu a lépe!,“ vykřikl jsem k ní podrážděně a ucukl před jejím dotykem ruky, který se mě snažil odtáhnout od jejího bílého těla. Sice se mi zdálo, že její udivený, pronikavý pohled na mě pořád upírá, ale na svou obranu neřekla vůbec nic. Ani já si její přítomnosti nijakým větším způsobem nevšímal. Posadil jsem se váhavě zpátky na židli, na níž jsem seděl ještě před chvílí relativně klidně a vzal si její zvláštně zkroucenou ruku do té své, ve snaze ji zahřát a probudit k životu. Spatřil jsem, jak po jejích tvářích, těsně navazující na její překrásné, byť zavřené oči, tečou slzy. Leskly se. Proč tedy nežije, když může brečet? Snažil jsem se nebrečet, nepatřilo to ke mně, ale… kdykoliv jsem už začínal mít pocit, že nebudu, znovu mi z očí vyklouzly slzy další, za což jsem se z celého srdce nenáviděl. „Proč mi to děláš?,“ vyhrkl jsem frustrovaně jejím směrem, rozklepaný ze všech těch emocí, kterých na mě bylo jednoduše moc, a podíval se na její tvář, jestli se prostě nepohne a ona neotevře oči. „Proč? Co jsem ti tak hrozného provedl?,“ zabořil jsem po chvíli snahy hlavu do peřiny, s níž se přikrývala, a i přes ní cítil chlad jejího těla.  Celého mě obalila touha splynout s měkkou dekou nebo se jednoduše rozplynout. Já nechtěl nic víc, než si vyměnit své místo s tím jejím a dát ji možnost prožít aspoň několik let tady, aby směla vidět svou dceru vyrůstat. Mé ruce zesílily tlak na tu její a přály si jediné… slyšet, jak říká, že to bolí, že to není tak, jak to vypadá. „Bee…,“ zašeptal jsem zoufale k jejím lehce namodralým rtům, jenž jsem si prohlížel skoro ze spodu, s hlavou položenou na jejím břiše. Poprvé od našeho prvního setkání jsem v sobě pocítil neovladatelnou sílu všechno změnit. Teď jsem ty chyby viděl…

„Měl byste jít domu ze všeho se vyspat,“ poradila mi sestřička, která měla být už dávno pryč a jejíž přítomnost jsem dokonale zapřel. Pokračoval jsem dál v koukání na nehybnou tvář Beatrice a snažil se představit jiný konec tohoto pozoruhodného scénáře. „Slyšíte? Bude vám líp. Nechcete nějaké prášky na spaní, nebo na uklidnění?,“ zůstávala stále velmi neodbytná a čekala na to, až ji budu ochotný odpovědět. Já ale nemohl. Cítil jsem, jak by mi opět přeskakoval hlas, jak mi obrovský knedlík zacpal hrdlo tak, že přes něj neprošlo ani jedno slovo.

„Bee, probuď se,“ šeptal jsem, jako kdybych ji snad doopravdy mohl vzbudit a zatahal ji za trochu za ruku. Rusé vlasy měla ve mdlých pramenech poházené všude po polštáři, což dělalo její tvář ještě bělejší. Tohle už nebyla Beatrice. Přede mnou tu teď ležela jen osoba, která se ji sice dost podobala, ale zároveň s ní neměla vůbec nic společného. Toto byla prostě jenom chabá imitace svěží, občas i roztomilé a milé Beatrice, kterou jsem znal já. „Nenechávej mě tu samotného,“ povzdychl jsem si těžce při vytečení dalších slz z mých očí, při němž se mi tvář zkroutila do další bolestivé grimasy, kterou jsem znovu radši schoval před světem do bílého přehozu přes její tělo. „A když tu nechceš být kvůli mně, tak… tak aspoň kvůli Leslie,“ zaprosil jsem špatně slyšitelně do jejího těla a celý se třásl tím, jak zoufale to znělo.