The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 22.

LOUIS:

„Nastup si okamžitě do mého auta!,“ přikázal jsem ji okamžitě, jakmile jsem ji doběhl. Ještě nás od něj dělilo několik metrů, ale i tak jsme měli dost na spěch. Za námi se totiž skrz dav protlačovala všechna čtyři monstra, až nám začínala být docela nebezpečně blízko. Zatlačil jsem proto Beatrice slabě do kříže, aby zrychlila ještě víc a v žádném případě nezpomalila. Její chůze často klopýtala a její nohy se občas nepřirozeně zkroutily, že se ji málem vykloubily. Proč si prostě jednou nemůže obout normální pohodlné tenisky nebo alespoň conversky? Na své ruce jsem i přes její černé sako cítil, jak se celá strachy chvěje. I to mělo za následek, že nebyla dostatečně rychlá!

„Já – já ale už nemůžu,“ otočila se ke mně hlavou, když jsem s ní běžel prakticky na stejné úrovni. Ale kdybych chtěl, mohl bych ji klidně předběhnout. Z nosu mi pořád tekly kapky krve a až podezřele mi začnulo cukat obočí. Že by mi ho natrhly ti barbaři? Můj pohled se stočil k ní a při pohledu do jejích vyděšených zelených očí jsem ji pevně uchopil za její levé předloktí. Nyní jsem mohl klidně přidat znovu na své rychlosti, protože jsem měl přehled, kde se Beatrice nachází. „Prosím… já už vážně nemůžu,“ stěžovala si stále přiškrceně a já cítil, jak za mou rukou skoro vlaje. Otočil jsem se trochu rozzlobeně k ní a obdařil ji pohledem, že mě to nezajímá a že s tím stejně nic neudělám.

„Musíš!,“ oznámil jsem ji hrubě a strhl ji prudce za její ruku blíž k sobě. Mé chování nejspíš nepředvídala, protože v tu ránu okamžitě spadla na zem, s rukou stále zaklíněnou v té mé. „Vstávej, sakra, jsou nám v patách!,“ zastavil jsem se po chvíli, co jsem ji táhl za sebou po zemi. Vystrašeně se podívala do mých očí, protože z dálky už křičely všechny čtyři obludy. Sehnul jsem se k ní, abych ji pomohl vstát, ale Beatrice se ode mě odtáhla a nechtěla se zvednout. „Co to vyvádíš, do prdele? Koukej vstávat nebo nás chytnou!,“ nadával jsem, zatím co jsem pokračoval v tahání jejích horních končetin nahoru.

„Nech mě tady!,“ popotáhla mezi vzlyky a odstrkovala mé ruce od svého těla, abych ji tam nechal ležet. Věnoval jsem ji nechápavý pohled a před sebou uviděl, jak jeden z kumpánů vytahoval pistoli ze svého opasku a rychle ji nabíjel. Škubl jsem silněji s jejím tělem, aby mě poslechla, ale ona se mnou spolupracovat nechtěla. Ležela na břiše, její dlaně se začaly zbarvovat červenou krví, která si našla pomaloučku cestičku z jejích mělkých ranek. Pistole namířila na nás a já přesně nedokázal odhadnout, zda ji namířil na ni, nebo na mě. Jedno oko zavřel a přesně zamířil naším směrem. Věděl jsem, že s Beatrice nepohnu, proto když se mi podařilo vytáhnout ji aspoň do kleče. Strhnul jsem ji za jedno auto přesně v tu samou chvíli, kdy se drobná spoušť spustila a pistole vypálila kulku, která měla za úkol nás trefit. Ať už mě nebo Beatrice, byla rychlá, silná a nebezpečná a odrazila se od místa, kde se mnou Beatrice ještě před chvílí zápasila. Zelené oči se okamžitě tvrdě zavřely a její rty se slabě začaly třást a pootevřely se od sebe. Její zakrvácené dlaně se stáhly do pěstí a ona se schoulila do mé náruče, jako kdybych já ji měl před nimi zachránit. Přikrčil jsem se za auto a rychle se vytáhl zpátky na nohy do předklonu, abych jim tuto hru ztížil. Vzal jsem Beatrice nekompromisně za ruce a vytáhl ji na nohy.

„Poběž,“ pobídl jsem ji, když na mě vytřeštěně koukala a neodvažovala se hnout ani brvou. Ve tváři pobledla a snažila se stačit mým krokům. Tento pokus byl ovšem ještě ubožejší, než ten předchozí. Beatrice za mnou totiž kulhala a pokaždé, když se její noha v nepohodlné botě dotkla znovu země, bolestivě sykla a snad ještě víc pobledla. Věnoval jsem rychlý pohled našim pronásledovatelům a zjistil, že s nabitými zbraněmi jsou ještě mnohem blíž, než jsem si dokázal před chvílí představit. Rozhodl jsem se proto v rychlosti k zoufalému kroku. Otočil jsem se k rusovlásce za mnou a pevně ji uchopil do své náruče, takže jsem ji zvedl ze země. Jednou rukou jsem ji uchopil pod nohami a tou druhou ji opřel o záda, aby mi náhodou snad ještě nepřepadla. Zelené duhovky mi sice věnovaly nechápavý pohled, ale její bledé ruce se zkřížily za mým krkem, aby se snadněji přitáhla celá do mé náruče. „Hlavně se neboj a důvěřuj mi,“ zašeptal jsem za běhu, kdy mi její velké slzy kapaly na krk a postupně mi sjížděly pod tričkem po celé délce mé hrudi.