The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

EPILOG

Říká se, že život je jako kniha. Některé kapitoly jsou smutné, některé šťastné a jiné vzrušující. Ale pokud neotočíš stránku... Nikdy se nedozvíš, co se bude dít dál...

Každý život má svou cestu, na níž se zrcadlí všechna jeho rozhodnutí - ať už ta dobrá, nebo ta špatná. Pravdou je, že člověk není schopný vrátit čas a udělat něco jinak, i když by si to třeba sebevíc přál. Čas běží svým tempem a udává stále stejný rytmus našeho životního valčíku, ovšem jenom my máme pocit, že jsme se ocitli v ploužáku, nebo naopak čardáši...

-------------------------

Posledních dvacet let Louis velmi trpěl. Nikdy se dost dobře nedokázal srovnat s odmítnutím, ale ztracená láska jeho malé dcerky, která jako poslední nad ním nikdy nezanevřela, ho ničila. Snažil se ji najít. Snažil se ji kontaktovat. Doufal, že jednou - jako zázrakem - se stane, že se jednoduše objeví a oni budou navždycky spolu, i přesto, že tušil, že jeho přání se nikdy nevyplní. Za ta léta se stal někým úplně jiným. Ztratil zájem o všechno, co se dělo kolem něj, přestal se stýkat s lidmi a v hlubokých depresích se uzavřel do svého nitra, v němž stále plápolal plamínek lásky k malé Leslie. Věděl velmi dobře, že už není tak ‚malá', jako když ji viděl naposledy, ale pořád to ta malá holčička, kterou potřeboval a chtěl chránit. Přesně tak, jako slíbil Beatrice, k jejímuž hrobu chodíval pravidelně s jedinou bílou růží v ruce, aby aspoň na chvíli ulevil svým zběsilým myšlenkám.

Leslie mezitím rostla ve lži, kterou ji matka její matky denně podstrkovala. Se skleněnýma očima sedávala u okna svého pokoje a dokola koukala za horizont, jestli tam neuvidí svého tátu, jehož tolik zbožňovala. Po pár měsících to vzdala. Možná to byl ten okamžik, kdy i ona sama uvěřila tomu, že její otec od ní odešel. Možná toto byl okamžik, kdy svět začala vidět pouze černobíle. Jenomže roky plynou a čas zahojil všechny rány. Byla moc malá na to, aby dokázala pochopit, co všechno se stalo, a ona postupně začínala zapomínat. Zapomínala na modrošedé oči svého táty, které byly těm jejím neuvěřitelně podobné, zapomínala na jeho slova, zapomínala na všechny jejich společné okamžiky. Žila daleko od svého původního bydliště, se svými prarodiči se odstěhovala až do Tullamoru, do Offalského hrabství ve středním Irsku. Daleko od toho, co ji mohlo připomínat jejího tátu.

A i přes sled dalších událostí, které narušily jejich životy - jako například smrt babičky Leslie, či svatba Lottie a její následná dvě těhotenství - svět se otáčel pořád stejně rychle. Zatímco Louis si procházel pořád jedním a tím samým - a to bolestí - u Leslie se to střídalo jako na horské dráze. V zapomnění zažívala všechny věci, co asi každý teenager, pocity absolutního štěstí se v ní střídaly s pocity naprostého zoufalství. Během těch dlouhých let zažila první zkušenosti s jinou láskou, než tou, kterou ji zahrnovali její prarodiče, ale samozřejmě i první pocity opravdové bolesti, která ji do budoucna dopomohla k nedůvěře v lidi. Navíc, krátce po oslavení svých sedmnáctých narozenin, přišla i o svou babičku, čímž se její život též velmi změnil...

 

LOUIS:

*po zmíněných letech, někde na silnici A56, směrem na Manchester*

Přistavil jsem auto k levé straně silnici do odstavného pruhu a neochotně z něj vylezl do zimy, kde foukal ostrý, podzimní vítr. Ne, že bych to měl ve zvyku, ale už dlouho jsem neviděl někoho, kdo by potřeboval pomoct. Navíc, v autech jsem se aspoň trochu vyznal. Sledoval jsem, jak se kolem něj bezradně motá dívka v upnutých černých džínách a kožené bundě a nervózně nakukuje pod kapotu, zpod níž se hrnul kouř.