The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 24.

LOUIS:

„Sakra, stůj a komunikuj se mnou, než mi dojde trpělivost,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby k rusovlásce, která stála přede mnou. Byl tu zmatek. Hluk. A všude plno lidí, mezi kterými se ještě ke všemu motala ochranky, se kterou zrovna ne moc dobře vycházím…  Poklepal jsem ji na rameno, protože se na mě ještě ani jednou nepodívala, ale na jejím držení těla bylo už od prvního pohledu vidět, že je nervózní a prkenná. Sakra mluv se mnou ty… „Budeš mě stále přehlížet jako náhorní plošinu, nebo si konečně uvědomíš, že je to zbytečný?,“ protáhl jsem se lidmi, kteří stáli vedle ní, a postavil se před ní. Její zelenkavé duhovky se schovávaly za velmi tmavými brýlemi, které i přes svůj účel – zabraňování setkání slunečních paprsků se sítnicí – měla na tváři naprosto zbytečně. Vlasy měla sčesané pod béžovou čepicí dozadu, kde se ji zaplétaly do dvou copánků, které ji spadaly přes její lehkou červenou mikinu.

„Nechci s tebou mluvit,“ odsekla mi a pohled stočila jinam. U jejích nohou stál velký kufr na kolečkách a ona ho starostlivě držela za držadlo, aby o něj nepřišla. Nervózně si poklepala nohou, na které – světe div se – měla opět obuté černé lodičky s vysokým podpatkem, které ji dělaly ještě větší, než ve skutečnosti je, a potom se netrpělivě rozhlédla po letištní hale, kde to žilo. Nad hlavou mi svítil nápis terminálu, ve kterém jsme stáli, a právě tato část byla ta severní. Kam to sakra může chtít letět?

„To bys teda ale měla, protože jestli ti to pořád ještě nedošlo, tak ti hrozí docela velké nebezpečí!,“ zvýšil jsem na ni hlas, až se na nás lidé – z okruhu tří metrů – překvapeně a zvědavě otočili, aby jim něco neuniklo. „Jak můžeš být tak hloupá? Kam to máš namířeno? Ukaž mi to!,“ zamumlal jsem už o něco slaběji a pokusil se z jejího sevření vytáhnout tenký papír a ostatní potřebné věci, které v ní držela.

„Neukážu ti nic. To je moje soukromá věc, do které ti nemusí být vůbec nic,“ vyškubla mi papíry z ruky a schovala si je před mým pohledem za záda. „Co tě to zajímá? Ještě jsem se pořádně ani nedozvěděla, proč se o mě tolik zajímáš? Jednoduše řekni, že mi nevěříš, že mi chceš jenom nasadit pouta, a budeme si kvit,“ hodila po mně vyčítavý pohled, kterým mě probodla, a následně před mýma zmatenýma očima uhnula. Natáhl jsem ještě jednou – po chvíli, během které jsem stál jako opařený a koukal na ni – pro její letenku a doklady, ale jako posledně udělala rychlý krok dozadu a natočila se svým trupem od mé ruky.

„Jediný, co chci udělat s pouty a s tebou…,“ promluvil jsem a až potom mi došlo, co jsem to právě řekl nahlas, a okamžitě se proto zastavil. „Prostě mi koukej dát tu letenku a já tě opět odvezu domu. Zbláznila ses? Všude kolem tebe můžou být ti lidé ze včerejší noci, kteří tě poznají a pak jsi opravdu ve velkém maléru,“ neudržel jsem své dojmy pod kontrolou a opět na ni zvýšil hlas, až se k nám otočili další lidé. „Prostě mě poslechni, ano? Já to tentokrát opravdu myslím dobře,“ sklonil jsem k ní hlavu, abych ji dal najevo, že tentokrát už tak křičet nebudu, jenomže ona přede mnou opět ucukla.

„Proč bych ti měla jako věřit? Prostě odlítám a ty už s tím prostě nemůžeš udělat vůbec nic,“ podívala se na mě hrdě a více se narovnala. Protočil jsem očima a měl co dělat, abych ji nedal facku. Levou dlaní jsem si zajel do vlasů a podíval jsem se z hlediska bezpečnosti kolem sebe, jak to vypadá. Můj pohled padl na ohromnou horu masa, která postávala daleko od ostatních, tyčila nad každým, kdo byl v její blízkosti, na kraji haly a rozhlížela se okolo. Pravé oko mu zdobila velká fialovo modrá modřina, kterou úplně nezakryly ani velké černé brýle na jeho očích. Okamžitě jsem si dal dohromady, koho tu asi tak může hledat, když si pečlivě prohlížel každou tvář této místnosti.