The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 51.

LOUIS:

„O co přesně jde?,“ vzal jsem si hrnek s horkým čajem a přešel blíž k ní ke stolu obloženého složkami seřazenými podle důležitosti a zvláštně barevně podtrhanými. Lottie na stole naaranžovala ty největší fotky, které přinesla, a do ruky si vzala několik barevných zvýrazňovačů. „To si chceš malovat, nebo na co to máš?,“ poznamenal jsem s nechápavě zkřiveným obočím a ukázal na sadu tužek v její ruce.

„Vtipný jako vždycky,“ pokroutila nade mnou očima a při svých slovech se opřela lokty o stůl, aby na drobné písmo lépe viděla. „Snažila jsem se najít co nejvíce lidí, co kdy měli co do činění se Stylesem. Ať už v dobrým smyslu, nebo naopak. A to, co se mi podařilo v práci všechno najít, jsem donesla sem. I my už nějaký ten pátek pátráme po několika chlápcích, kteří se Stylesem měli úzký vztah,“ podívala se mi do očí, čímž mě jasně přesvědčovala o tom, že říká pravdu, ale následně – k mému překvapení – pohledem uhnula rychle směrem k Beatrice. Je pravda, že ani já si nebyl jistý tím, jestli vůbec chci, aby takové věci slyšela právě teď. A nebyl jsem ještě ani pořádně přesvědčený o tom, jestli všechny podrobnosti – týkající se záhadné smrti Stylese – by dokázala patřičně vstřebat a smířit se s nimi.

„Beatrice, nech nás o samotě,“ zamumlal jsem vážně k dívce otočené zády k nám, i když na ní bylo vidět, že přemýšlí nad vším, co jsme zatím jen tak prohodili. Prohlídl jsem si pozorně její prkenně rovná záda, ztrácející se ruce, jak před svými slabě růžovějícími rty držela horký hrnek s ovocným čajem, a pozorně si prohlídl svetr, v němž přede mnou stála. Není ten svetr náhodou můj? „Počkej na mě třeba vzadu na zahradě,“ odvrátil jsem s těmito slovy hlavu od ní a okamžitě se střetl s modrýma očima své starší sestry.

„Ehm… dobře,“ hlesla Beatrice a uváženě rychlými kroky odešla pryč. Hrnek s čajem jsem položil na kraj stolu, kam ta halda papírů už nezasahovala, a též jako ona se zapřel lokty o stůl. Docela mě překvapilo, kolik lidí jsem před sebou viděl – a dokonce, světe div se, i spousty lidí, do kterých bych taková svinstva neřekl – na fotkách.

„Louisi, nic mi do toho není, ale… co s ní máš?,“ zeptala se mě narovinu po chvíli přemýšlení a sledování mé tváře, na což jsem ji obdařil jenom nechápavým pohledem. V jejích očích se toho lesklo mnohem víc, než pouhá zvědavost. Možná dokonce i zklamání.

„Máš pravdu, nic ti do toho není,“ odsekl jsem bez většího zájmu vracet se zpátky k tomuto tématu, ke kterému jsem stejně dost dobře neměl co říct. Máš chuť si právě teď hrát na starostlivou starší sestru, když si mě přes deset let vůbec neznala? Nemusíš plýtvat svým časem a ani energií. Ze mě už je někdo úplně jiný, než koho si před dekádou opustila bez špetky zájmu. Jen s těží jsem si dokázal přiznat, že její odchod z domu pro mě byl ještě bolestivější, než to vypadalo zpočátku. „Tak se do toho pusťme,“ pokrčil jsem rameny a natáhl se pro jednu z větších fotek.

„Tak se aspoň trochu obleč, když už mi nechceš nic říct,“ odfrkla si s lehkým pokrčením ramen a mávla k mému skoro nahému tělu. Nemůžu za to, že mi ještě před chvíli někdo doporučoval, abych se moc neoblíkal! „Co kdyby mi náhodou přišla nějaká pánská návštěva? Jak snadno si myslíš, že by se mi vysvětloval polonahý kluk u mě doma?,“ neodpustila si do mě nerejpnout a prohlídla si mě otráveným pohledem.

„Jestli jsme opravdu z jedné rodiny, tak pochybuju, že by někdo mohl přijít,“ zavrtěl jsem hlavou a po probodnutí svého těla jejím nechápavým pohledem jsem byl nucený dodat, „my si většinou držíme lidi od těla.“ Vysvětlil jsem nevzrušeně a v duchu se musel pousmát tomu, že moje sestra je nefalšovaně čistokrevná blondýna. Byl jsem si skoro i jistý tím, že s nikým ani nechodí, i když ji už neúprosně táhne na třicet. Myslím si, že po zkušenostech se svými rodiči ani jeden z nás nesní o založení rodiny.