The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 68. (+ 20 things :))

*o několik měsíců později*

LOUIS:

„Leslie, zlatíčko, tady jsem," dostal jsem ze sebe dojatě a pěvně si ji přivinul k tělu, jako vždy, když takhle plakala. Dělala strašně rychlé pokroky, dokonce už dokázala vzpřímeně sedět! Už to nebylo to malé děcko, které křičí pokaždé, když něco chce. Teď už to bylo dítě, se kterým se dalo blbnout. Rostla do krásy. Až příliš rychle, ale bylo tomu tak. Její oči zůstávaly stále sytě modrá a její vlásky se stáčely do zrzavých prstýnků po celé její hlavičce. Tedy jenom ve chvílích, kdy je měla mokré a ony schnuly. Což zrovna teď nebylo a ona se slabým kňouráním koukala na mě. I já jsem ji tak nerad opouštěl, ale... musel jsem.Nemohl jsem s ní být častěji. Dokud ji nebude alespoň rok, nesmím si ji vůbec brát k sobě na déle, jak šest hodin, a i potom to všechno bude komplikovaný. I přesto jsem se s ní snažil být každou minutu, co to jenom šlo. Dokonce jsem se vrátil do svého původního bytu do Londýna, abych ji byl co nejblíž, až bude starší. Ničila mě skutečnost, že se mnou být prostě nesmí, že já nesmím být s ní, že... že my dva nemáme možnost být spolu každou minutu, přesně tak, jak jsem v to stále doufal. Na stranu druhou jsem byl ovšem smířený s tím, že až do konce svého života budu platit vysokou daň za všechno a za všechny, kteří mi kdy zkřížily cestu. „Nemusíš se bát," pošeptal jsem ji něžně do vlásků a pohladil ji po celé délce zad. Až se Leslie bude moct sama rozhodnout, s kým chce být radši, bude to stejně nejjednodušší. Zatím ovšem mluvit nesvedla. Jen sem tam se přes její rtíky dostaly první citoslovce, kterými dávala najevo svou nelibost s okolním světem. I mně kolikrát přišlo jednoduší jenom vrčet a nemluvit, ale... to patřilo spíš k mému starému já, které se objevilo pokaždé, když jsem opouštěl dům rodiny Collins.

Jediné, co jsem za tu dobu mohl počítat ke svému drobnému vítězství, byl fakt, že jsem dokázal - dokonce i před soudem - protlačit změnu jejího příjmení z Beatricina na to mé. Už několik týdnů měla dokonce i ve svém rodném listě upravené příjmení na Tomlinson, k čemuž došlo okamžitě poté, když se do mých rukou dostaly výsledky otcovství. Ale ani ty nestačily k tomu, abychom směli být spolu. A to všechno jenom kvůli mé minulosti... Bylo toho moc - a to se mi většina podařila udržet v tajnosti - na to, aby se někdo jako já dokázal starat o něco tak malého a nevinného, jako právě moje malá Leslie byla. Všiml jsem si, jejího pronikavého pohledu na mé tváři, když jsem se znovu zabral více do svých myšlenek a nedostatečně ji věnoval pozornost, po níž tolik toužila. Sklopil jsem hlavu k ní a slabě se usmál při pohledu do jejích zářivých oček. Ve své drobné pěstičce sevřela můj ukazováček, ve snaze najít patřičnou oporu během prvních pokusů postavit se na své vlastní, vratké nožičky. Udiveně mi pohled opětovala a přitom se mi pokusila přitisknout druhou malou ručičku na tvář, jako to mívala ve zvyku.

„Výborně," pochválil jsem ji, když se ji podařilo přenést celou svou váhu na obě své nožičky současně a přitom se držet jenom mých prstů, aby znovu neupadla. Přes tvář ji přeběhnul radostný úsměv, který mé oči okouzleně pozorovaly a snažily se ho zažít do své paměti. Když jsem se rozhlédl kolem sebe, po pokoji, který pravděpodobně malé Leslie patřil, musel jsem si něco důležitého ujasnit. Přál jsem si pro ni to nejlepší a při pohledu na to, s jakou péčí se tady starali její prarodiče, mi došlo, že to nejlepší je pro ni tady. Jenomže já byl nejspíš odjakživa velký sobec a nechtěl se smířit s pocitem, že bych jednou mohl ztratit i své malé modroočko. „Nevím, co budu dělat do zítra já, ale ty si užívej každou minutu," sebral jsem ji frustrovaně ze země a položil ji, celou unavenou, do postýlky, než jsem neochotně odcházel z domu. Měl jsem plno přání, snů a tužeb, ale... asi až příliš nesplnitelných. V jedné věci jsem ovšem konečně měl jasno...