The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 59.

LOUIS:

„Šlo to líp, než jsem si myslel,“ připustil jsem si s lehkým vydechnutí při průchodu východem z hlavního Londýnského letiště, Heathrow, a pohrál si s půjčenými klíčky od auta. I přesto, že jsem věděl, kam chci a kam nás potřebuju dostat v co nejkratším čase, nevěděl jsem přesně, jak to všechno nakonec dopadne a jak to bude fungovat. Jak z ní mám dostat něco, co si nedokážu připustit ani já sám? Celý let mi dobře posloužil jako dlouhý a skoro ničím nerušený prostor k přemýšlení nad jejími motivy, alibi, nebo něco dalšího. Něco mi na tom celém nesedělo. Stále. Ani po tolika hodinách mi to nezačalo dávat smysl. No super! Až tohle skončí, tak teprve potom to všechno bude znovu normální… Slíbil jsem si v duchu a čekal na Niallovu reakci.

„Až na to, že si jen pár stovek cestujících právě myslí, že patříš mezi masochisti, tak jo. Všechno šlo v pohodě,“ přitakal mi bez nějakých přehnaných emocí a poukázal na fakt, že právě já rozhodoval o tom, jak se bude se Stylesem – přichyceným pouty k Niallově ruce – zacházet, kde bude sedět a jiných pitomostí, jenž nabízela v našem letadle druhá třída. „Takže teď…?,“ nechal otázku schválně nedokončenou, aby vyplynula z celkového kontextu. Na jeho tváři jsem dobře rozpoznal to, jak je mu zdejší klima nepříjemné. Nedůvěřivě se rozhlédl po asfaltové poušti plné zaparkovaných aut různých barev a ztěžka si vzdychl.

„Do Doncasteru,“ přikývl jsem a spolu s ním hledal auto, k němuž patřily klíče v mé ruce. Styles se – duchem nepřítomně – ploužil pomalou chůzí za námi a našimi nesynchronizovanými kroky a jen občas potřeboval hrubší popostrčení k tomu, aby se nezastavoval, ale naopak pokračoval v chůzi. Zdálo se, že už pochopil fakt, že nyní mu odpor není ale vůbec k ničemu. Pro něho to končí právě teď. A to ne zrovna podle jeho představ… Když bude mít štěstí, dostane za to všechno – podtrženo, sečteno – přinejmenším dvacet pět let, což mně potom už vůbec nebude zajímat. Mezi lidmi, jenž se nesourodě trousili po parkovišti, jsem stále čekal, až objevím někoho od našich. Bylo by to všechno až moc divný, kdyby se tak nestalo. Vždycky měli aspoň něco, co jim dodalo pochybnosti a dokopalo je k tomu něco dělat. Nebo alespoň většinou…

„Tak tady jste,“ postavila se doprostřed mého zorného pole vysoká postava s mohutnou postavou a ruce si založila na prsou. Aniž bych se musel rozhlédnout do stran, spatřil jsem též v periferním vidění pohyb dalších postav, kteří nás tak říkajíc obklíčily a tím nás donutily zastavit. „Už jsem se bál, že jsem vás zmeškal. To by mě vážně mrzelo,“ pomlaskal si tiše s velkou dávkou ironie a po krátkém pohlédnutí po ostatních se lišáckým pohledem zaměřil přímo na mě.

„A tohle je jako náš uvítací výbor, nebo něco na ten způsob?,“ zeptal jsem se – stejně jako on – bez pozdravu a bez větší snahy znít mile. Spolu s dalšími jedinci, rozestoupených nepravidelně kolem nás, se krátce uchechtl a pobaveně vrtěl hlavou ze strany na stranu. Na svém profilu jsem ucítil překvapeně volající pohled Nialla, jenž si je nedůvěřivě prohlídl a neříkal vůbec nic. Ještě štěstí, že tak!

„Ne, to samozřejmě ne. Kdybych tě sem přišel vítat, tak bych nad hlavou držel obrovský transparent, ale takhle…,“ podíval se s hraným úsměvem nad sebe, na oblohu plnou hustých mraků, a s lehkým pokrčením ramen si povzdychl. „Nestihl jsem už nic moc vymyslet, tak jsem přijel radši sám,“ pokračoval v té samé hře, kde si hrál na naivního kamarádíčka. „Pojedeš s námi,“ štěkl po mě vzápětí, jakoby předešlá – lehká a přátelská – konverzace ani neexistovala, a přísně mě probodl svým pohledem, při němž se mu oči ztmavily. „Stejně jako Styles a Horan,“ objasnil přihlížejícím zbytek svého plánu a hodil k nám hlavou.