The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 33.

LOUIS:

Nevěřícně jsem se koukal na ni, jak bez dalšího zaváhání došla až za tím mužem, Kainem, se kterým si vyměnila ještě několik slov, než ji doprovodil k místu, kde se nastupovalo na loď. Ze zadní kapsy svých šortek mu podala ještě několik papírových bankovek a obdařila ho dalším širokým úsměvem. Co se na něj má pořád co usmívat? Chvíli jsem přešlapoval na místě a rozhodoval se, co a jak. Co mám najednou dělat a co si o tom všem mám myslet. Zadíval jsem se bezmocně směrem k horizontu, zatímco na mě pražilo sluníčko, které na mé kůži pod černým tričkem nepůsobilo zrovna nejlépe, a zvažoval všechna pro a proti. Kdybych ji přesvědčil, abychom zůstali ještě chvíli tady, hrozilo by tu stejně pořád nebezpečí, že nás najdou naši pronásledovatelé snadněji. Takhle na nějakou dobu ztratí naši stopu a já budu mít aspoň chvilku na přemýšlení o tom, jaký smysl má tohle všechno. A můžu ji vůbec nechat odjet samotnou? Nemůžu. V tomto ohledu přece už nemám na výběr. Sklonil jsem hlavu pod tíhou dopoledního slunce k nohám a díval se na svůj stín, jak se pomalu krátí. Měl jsem dokonce pocit, že tohle je opět moje poslední šance. Bože, jak já nesnáším pocit, že si nemůžu nic vybrat! Ruce se mi stáhly do tvrdých pěstí a mé zuby se zaťaly tvrdě o sebe. Cítil jsem, jak něco z mého hrdého já se staví proti mně, ale já se to pokusil v sobě potlačit. Já přece už nemám na výběr! Opět to rozhodla za mě…

„Koukám, že aspoň jednou jsi mi dal za pravdu,“ usmála se na mě se zamyšleným pohledem Beatrice, zatímco se opírala o zábradlí na palubě mohutného parníku, který byl na tento pohled ještě větší, než jsem původně odhadoval. „No aspoň někdy,“ pousmála se a šla ode mě – aniž by mi dala prostor cokoliv říct – po celé délce až za Kainem, který na ni čekal u vchodu do podpalubí. Neochotně jsem se šnečím tempem vydal za nimi a propíchl Kaina pohrdavým pohledem. „Kaine, tohle je Louis. Louisi, tohle je Kain,“ představila nás ochotně ještě pro jistotu Beatrice a přitom si s úsměvem stoupla mezi nás.

„Ahoj, jsem Kain,“ obeznámil mi, jako kdybych to za tu dobu ještě nestihl postřehnout, a natáhl ke mně svou pravici, aby mi potřásl s tou mou. Bez čehokoliv jsem si založil ruce na prsou a rychlým pohledem jsem se ujistil, že jsem ještě nikde nevytrousil zbraň, která byla momentálně to nejcennější, co jsem měl. Kromě svého života, který na rozdíl od zbrani, byl pomíjivý. Kain se nervózně uchechtl, svou ruku napřaženou ke mně si opět přitáhl zpátky k tělu, a mezitím mě i Beatrice obdařila nechápavým zavrcením hlavy.

„Budeme tady stát jako idioti, nebo se půjdeme podívat dolu?,“ zeptal jsem se arogantně, protože jenom mi stáli jako pitomci na jednom místě u vchodu do podpalubí, zatímco ostatní pasažéři chodili po palubě a užívali si horkého sluníčka a pohledu na průzračnou hladinu oceánu. Beatrice se na mě podívala s lehce zmateně staženým obočím a zavrtěla slabě hlavou ze strany na stranu, jako kdyby nechtěla věřit tomu, co jsem právě řekl. No co… nebudu si hrát přece před ním na to, jak ohromnou radost mám z toho, že naše bezpečnost je částečně přenesena i na něj a jeho loď.

„Ukážu vám vaše kajuty,“ zamumlal trochu dotčeným tónem a pak svou pozornost plně věnoval Beatrice, která mu věnovala další povzbudivý úsměv. „Vy… budete chtít mít společnou kajutu?,“ zeptal se opatrně a ve svém hlase dával jasně najevo to, jak si přeje, abychom řekli, že chceme oba svou. Nadechl jsem se, abych mu odpověděl a zároveň ho zpražil svým tónem, že jemu do toho nic není, jenomže Beatrice – která se očividně bála toho, že odpovím první – si pospíšila a se svou odpovědí mě předběhla.

„Ne! To… to rozhodně ne,“ dodala, když se podívala zpátky do mých očí, kterému vévodilo překvapeně vytáhlé obočí, jak ze sebe rychle dostala ustaraný tón hlasu, který v ní vyvolala jenom tak primitivní otázka. Kain, spokojený její rychlou a automatickou odpovědí, vešel otevřenými dřevěnými dveřmi do dřevem obložené chodby, kterou oddělovalo deset schodů dolu, blíž oceánu, od paluby bílého parníku. S povzdechem jsem ho stejně jako Beatrice následoval k srdci lidského výtvoru a spatřil, jak se i pevnina ostrova Cejlonu vzdaluje od nás. Vypluli jsme… Natáhl jsem ruku k loktu, který patřil rusovlasé dívce přede mnou, a za něj jsem ji chytil a lehce natočil k sobě. „Co je?,“ zeptala se polekaně a na místě se zastavila, zatímco Kain mizel dál v chodbě.