The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 53.

BEATRICE:

Louis si pomalu klekl na svá kolena za mými zády a znovu si dobrovolně přebíral celou mou váhu na svou hruď. Zhluboka jsem se snažila dýchat, jak mi poradila Lottie, která po zbytku domu a především před mým rozmazaným pohledem pobíhala a sháněla na jedno místo všechny věci, co podle jejích slov budou potřeba, a snažila se nevnímat bolest. Jenom zatracenou blízkost Louisova těla a příjemného tepla, které z něj utíkalo do mé toho mého roztřeseného. Pevně chytl svou dlaní mé bílé zápěstí a přitlačil mi ji k tělu, když jsem měla obrovskou chuť se s ním prát. Můžu snad já za to, že to tak bolí?

„Nevezmeme ji radši do nemocnice autem? Je to přece předčasný porod, aby nenastaly komplikace,“ přemýšlela Lottie nahlas, zatímco z její strany klapaly šuplíky a skříňky o sebe. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že slyším napouštění vody, ale ani to mě teď pořádně nezajímalo. Měla jsem pocit, že je tu průvan. Foukalo tu na mě a to se mi vůbec nelíbilo. Na čele mi rašily kapičky potu, které tomu právě moc nepomáhaly a naopak mě studily víc.

„Mám v autě kožené sedačky,“ odpověděl Louis okamžitě s přísným tónem a víc mě vytáhl rukama k sobě na hruď, jako kdyby si mě snad chtěl posadit. Jdi vážně do háje s nějakými sedačkami…! „Navíc, jestli ji budeš muset odrodit někde na M67, tak to bude taky ještě komplikovanější. Však víš, jak dokážeš být nervózní,“ dodal už o něco slaběji, ovšem by to nebyl on, kdyby si do ni nestihl ještě rejpnout. Ale v jednom měl pravdu. Do auta by mě rozhodně teď nedostali, tím jsem si byla více než jistá.

„Jaký já? Tvoje klientka, tvoje povinnost,“ odsekla mu, protože i mě by určitě naštval jeho tón. Stačilo, že mluvil nepřímo o mně a to ještě bez sebemenšího zaváhání přede mnou. „S takovými událostmi mám zkušenost asi tak jako ty! Nebo o něčem ještě nevím?,“ našpulila k němu své rty, když si klekla naproti nám s lavorem plným vody a několika ručníky. Přestala jsem je poslouchat, dokonale mi zalehly uši, i když mi bylo jasný, že ti dva – jako oheň a voda – se hádat nepřestali a naopak ještě přidali. Snažila jsem se soustředit jenom na dýchání a na přítomnost muže za mými zády, i když právě ten mému psychickému stavu škodil momentálně nejvíc. Ruce se mi zatínaly sami od sebe do pěstí, dokonce i přes Louisovu snahu zabránit mi v tom, a v očích se mi nahromadilo další množství slané vody, což mi zrovna zaostření obrazu moc nepomáhalo.

„Buďte zticha!,“ vykřikla jsem s nervy úplně v háji a v tu chvíli mě jednoduše nezajímala reakce těch dvou hádavců, co po sobě štěkali jako psi. S pocitem, že se můj žaludek točí zběsileji, než po maturitním plese, mi přes zaťaté zuby vyšel i tak dost hlasitý výkřik, během něhož se mi podařilo sklouznout opět níž. Nedařilo se mi posadit už nějakou tu hodinu a já se bála, jak dlouho to ještě nepůjde. Pár modrých očí ženy většího věku, než byl ten můj, se na mě překvapeně podíval a následně si vyměnil pohled bez výrazu s mužem za mnou. Záda se mi propadla do Louisova klína, takže jedinou mou část, přidržujíc nad zemí, se pro něho staly mé paže bez síly.

„Tak jo, pěkně se uklidníme, za chvíli bude dobře, jo?,“ probral se jako první z toho šoku Louis a mlčky se díval na svou sestru před námi, která mezitím složila jednu velkou osušku za mé nohy. Za okny už padala tma. Ne, že by koncem října byly dny nějak extra dlouhé, ale dnes mi to přišlo ještě kratší, než obvykle. Měla jsem vsugerováno, že se mi přitížilo hned ráno, jenomže teď mi zase několik hodin chybělo…

„Žádný, že se mám uklidnit. Podívej se, co jsi mi udělal!,“ dostala jsem spolu s dalším hlasitým výkřikem ze sebe a zaklonila hlavu do jeho zpevněného břicha. Jeho ruce si mě v místě pod prsy pevněji obmotaly a přitáhly znovu o něco výš k sobě. „Je to jenom kvůli tobě,“ ulevovala jsem si svalováním viny na jeho hlavu, mezi jednotlivými kontrakcemi a tvrdě do své dlaně uchopila tu jeho.