The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 37.

LOUIS:

„Pozor, je nabitá,“ varoval jsem ji, když jsem mu prohledával zadní kapsy, jestli v nich nemá ještě aspoň jednu zbraň. Na koženém pásku, který mu držely tmavé džíny na správném místě, jsem nahmatal ve tmě černý futrál, ve kterém měl něco tvrdého schovaného, a opatrně otevřel jeho cvoček, abych se podíval dovnitř. Máš štěstí! Nezapomněl jsem si v duchu zamumlat, když jsem ve své pravé dlani stiskl pistoli ‚Taurus‘ PT – 1911 s ráží 45 ACP, což bylo znát nejenom na její malé váze, ale dokonce i na tom, jak snadno se držela. Koukl jsem se na Beatrice, která si s vyplašeným pohledem a s ospalky v očích držela mou zbraň od těla a mířila s ní do prázdna, aby nikoho nezranila. „Co se tváříš tak kysele?,“ neodpustil jsem si poznámku o její pobledlé tváři a se zbraní zvednutou před sebou – namířenou na případného, druhého, černého pasažéra – a nakoukl se do temné chodby, jestli je všechno v klidu, jak má být.

„Já… vezmi si to zpátky,“ přešla blíž ke mně a cpala mi druhou pistoli do prázdné ruky. Podíval jsem se překvapeně za sebe na ni, protože tím, jak blízko u mě stála, jsem na své krku cítil její studený dech, což mi zrovna na soustředění moc nepřidávalo. Strčil jsem opatrně do jejího zápěstí, protože jsem zrovna teď dvě zbraně nepotřeboval a navíc nevím, jak to tady vypadá. „Louisi, prosím, já to…,“ začala mě slabě prosit, když se mi zrovna úspěšně dařilo ignorovat její dýchání na svou kůži, ale to už jsem nevydržel a měl chuť ji normálně… uškrtit, fakt, že jo! Opět jsem ji přitlačil dlaň na její rty, aby konečně zmlkla, a svým bokem jsem ji znovu přitlačil na dřevo, jelikož kdykoliv jsem ji potřeboval cokoliv říct, bylo prostě daleko jednoduší ji nejdříve umlčet a znehybnit.

„Vím, co dělám, takže mě teď dobře poslouchej. Když ti tady naznačuju, že si tu pistoli máš nechat, tak to myslím vážně a nemluvím tu jenom do vzduchu…,“ zavrčel jsem na ni přes zaťaté zuby, protože další kroky se ozvaly na chodbě, snad ještě těžší a hlasitější, než ty první. „Tak. Zůstaň tady, já to vedle skočím vyřešit, ano?,“ podíval jsem si ji hluboko do jejích očí a pokusil ve stejný okamžik kontrolovat obě její duhovky, které se snažily nevěřit ničemu, co jsem se ji tady snažil vecpat. „Nekoukej tak na mě a udělej přesně to, co ti říkám,“ natáhly se mi koutků do slabého pousmání, na který překvapeně koukala a plaše zavrtěla hlavou ze strany na stranu.

„Ne, Louisi, prosím,“ šeptla mi do kůže na mé dlani, při čemž se její rty – při každém pohybu – dotknuly mě. Prosebně se podívala na mě, když se její aventuríny pokryly další tenkou vrstvou lesklé blanky, díky které se její drahokamy zblízka, ve slabém světě, ještě více rozzářily. Volnou dlaní mi po několika nekonečných okamžicích, během kterého se naše pohledy spojily, váhavě přejela k ruce, kterou jsem ji bránil v útěku dalších slov z její pusy. Rozklepanými prsty mi přejela po zápěstí a opatrně ho kolem dokola obejmula, aby si ho odtáhla. „Louisi… já nemůžu dýchat,“ zakuckala se, což mě opět donutilo ji ruku přitlačit na rty.

„Musíš být tiše,“ pokáral jsem ji okamžitě se staženým obočím u očí a nakoukl se ze dveří, jestli to nevzbudilo nějaký další pohyb. A taky že jo. V prostředku chodby si to vykračoval mohutný muž v tmavě modrými džíny, černé kožené bundě a s ostražitým pohledem, jimž nakukoval do každých dveří a pomalu se blížil k nám. „Máš ji nabitou, takže se nemáš čeho bát. V případě ohrožení… vystřel,“ vydechl jsem a rychle vklouzl do tmy chodby, zatímco Beatrice na původním místě prakticky ještě stále nedýchala. Přitiskl jsem se opatrně na protější zeď k dřevěným dveřím, za kterými jsem spával, a díval se, jak muž několik stop ode mě nakukuje do pokoje, kde se spalo. Podařilo se mi opatrně zmáčknout kliku, že dveře naštěstí ani nevrzly, ani že pérko v nich neprasklo nebo tak něco. Prostě čistá práce…