The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 54.

LOUIS:

„Prosím, podrž mi ji na chvilku,“ podávala mi Beatrice uřvané děcko, které se ji na rukách cukalo a rozhazovalo přitom rukama do všech možných stran. Nešťastně ke mně přišla dřív a nastavila mi ruce tak, aby se mi snad ten uzel nervů ještě lépe bral z její náruče, i přesto, že já o něj ale vůbec nestál. Přitáhl jsem si notebook blíž do postele na svou hruď a bez další pozornosti se věnoval jenom obsahu ve své zprávě na emailu. „Louisi, prosím. Jenom chviličku, než se umyju. Já hned přijdu. No tak, prosím, Louisi, prosím,“ prosila nepřetržitě a tím narušovala můj osobní prostor. Ještě ke všemu to děcko nepřestávalo ječet.

„Jdi s tím ode mě,“ odtáhl jsem se s lehce nakrčeným nosem a bez jediného pohledu směrem k ní jsem se ponořil zpátky do písmen složených do slov. „To, že máš dítě je v pořádku až do chvíle, co mě nutíš se o něj starat. Říkal jsem ti snad už milionkrát, že s tím nechci mít vůbec nic společného,“ ohradil jsem se a s nepříjemnými myšlenkami, které na mě kvůli ní útočily, se sebou cukl.

„Jmenuje se Leslie,“ sykla mým směrem Beatrice naštvaně a pohoupala drobným tělíčkem ve snaze utišit její hlasitý pláč. „Má skoro dva měsíce a ty jsi ještě nebyl schopný si ji ani pořádně prohlídnout, natož pochovat!,“ zamumlala naštvaně a s konejšivými slůvky vedenými přímo do jejího ouška se ji snažila uklidnit a upokojit.

„Kolikrát ti mám říkat, že mě ty tvoje řeči na toto téma nezajímají?,“ zakoulel jsem očima a nenechal se rušit ve svém čtení jejími dalšími poznámkami. Tvá snaha dát mě dohromady s tvým dítětem je značně zbytečná. Já o to vážně nestojím! „To, že má sestra svolila k tomu, že tu spolu – prozatím – můžete zůstat, ještě neznamená, že vás tu chci já,“ odvrátil jsem naposledy hlavu od svítící obrazovky a prohlídl si její zoufalou tvář.

„Chvilka tě nezabije,“ probrala se rychle z překvapení a než jsem se stihl pořádně nadát, do rukou mi vložila ubrečeného prcka. „Prostě to udělej a nehádej se se mnou. Vážně už jsem unavená!,“ dostala ze sebe skoro zoufale a z druhé strany postele si vzala pyžamo a dva ručníky. Překvapeně jsem zíral na křičící stvoření ve svých rukách a naštvaně zkrouceným obličejem. Nevěřil jsem vlastním očím. Co to právě držím? Uřvaného prcka. Stihl jsem si pro sebe i odpovědět, když to křehké stvoření se silnými hlasivkami zůstalo ve stejné místnosti pouze se mnou. Její pláč se sice pomalu začínal uklidňovat. U mě, vážně? Ještě chvíli, zatímco jsem ji překvapeně držel před sebou, dál od svého těla, lehce popotahovala a kňourala, než se i sama, bez jakékoliv pomoci z mé strany, úplně uklidnila.

„Co na mě tak koukáš?,“ zeptal jsem se té baculaté tvářičky s vykulenýma očima modrých očí s drobnou příměsí něčeho dále nespecifického. Její očka vypadala zvláštním způsobem – vzhledem k jejímu nízkému věku – docela inteligentně, zatímco si mě překvapeně prohlížela celého, jako kdyby mě nikdy v životě neviděla. Možná že i ona si uvědomila, že v mé náruči ještě nikdy předtím nebyla, nebo si jednoduše přesně takhle prohlížela úplně všechny. Její pohled si mě k sobě zvláštním způsobem přitáhl a odmítal mě pustit. Jako dva magnety proti sobě, které na sebe navzájem působí. Přesně taková síla se objevila mezi našima očima. Ani mrkat se mi pořádně nedařilo, když mě její oči fixovaly. Váhavě, s rukama roztřesenýma jako na prvním rande, jsem si její drobounké tělíčko, jenž mi ještě před několika momenty příšerně vadilo, přitáhl do své náruče a hlavičku ji podepřel rukou, aby ji nepřepadávala ani dopředu, ani dozadu. „Ty seš unavená, viď?,“ vykouzlil se mi na tváři úsměv sám od sebe při pohledu na její roztomilé zívnutí, při němž se pokusila zatnutou pěstičkou schovat zavřená očička. Z neznámého důvodu mi její chování přivodilo úsměv, i když normálně se mnou pohled na malé děti neudělal vůbec nic. Proč zrovna tohle dítě se mi snažilo tak strašně moc dostat pod kůži? Něco na ní mě jednoduše zaujmulo. Očarovalo. I když všechny tyto emoce jsem se snažil vytěsnit těmi jinými, které mi byly bližší, nedařilo se mi to.