The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 11.

LOUIS:

„Proč se nemůžu jít podívat do místnosti, která se schovává za těmi dveřmi vpravo?,“ zeptal jsem se podezíravě a otočil se k ní. Rychle jsem na ní poznal, že v tom bude určitě něco víc, než jenom špatně uklizená společenská místnost, kterou se snaží schovat ty normální hostitelky před vámi. Z její tváře totiž šel strach. Strach z toho, že tam vstoupím a zjistím pravdu. Znovu ve tváři více pobledla, to dokonce i přesto, že ještě před chvilkou měla v obličeji barvu o něco normálnější. I když jinak, než bledou, jsem ji neznal.

„Protože… protože,“ začínala koktat a váhavě vstala z křesla, aby ke mně udělala několik kroků. Celé její tělo se třáslo, skoro vypadala na to, že omdlí nebo spadne. „Nemůžeš tam protože – protože je tam stejně zamčeno a já od těchto dveří klíče nemám,“ dostala těžce ze sebe, ale už na první pohled na ní bylo vidět, že to jednoznačně není pravda a ona si to jenom vymýšlí. Podíval jsem se na ni s povytáhnutým obočím, jestli si myslí, že mě dokáže opít takovou báchorkou, a přitom se otočil na patě, abych se opravdu podíval.

„Jenom mě to nech zkusit. Můj děda dělal zámečníka, pamatuju si od něho nějaké fígle,“ zamumlal jsem hrdě a dotkl se znovu kliky, která měla stříbřitě bílý lesk. Slabě jsem se usmál, když jsem za sebou neuslyšel žádnou námitku a chtěl za tu kliku pořádně vzít. „Třeba se mi to povede otevřít i bez klíčů…,“ dodal jsem, protože jsem si byl na víc, jak osmdesát procent jistý tím, že dveře budou stejně odemčené a ona si to všechno prostě vymyslela a přibarvila.

„Prostě respektuj soukromí a nestrkej nos do věcí, do kterých ti nemusí být absolutně nic,“ namačkala se rychle mezi mé tělo a tmavé dřevo. Slabě jsem se uškrnul její snaze, protože mě jen tak něco nepřinutí změnit zákon a vzal za kliku. Myslel jsem si totiž, že dveře se otvírají do druhé místnosti a ona tím pádem ztratí balanc a já se tím pádem stejně dostanu dovnitř. Sice to byla chyba, protože jsem se pořádně nepodíval na to, že se dveře otvírají ke mně, ale došlo mi to prostě pozdě. Podíval jsem se zmateně na ni a byl docela naštvaný. „Nech to ten pokoj na pokoji,“ zavrčela slabě a se strachem, který ji stejně ovládal, ale rukama se i přes tento fakt zapřela o futra a svým tělem působila do dveří.

„Myslel jsem si, že mi nic tajit nebudeš. Takže jsem se v tobě opět mýlil?,“ pozvedl jsem obočí, když jsem svým tělem byl namačkaný na tom jejím a na svém krku jsem cítil její teplý, rozpačitý a velmi mělký dech. Její obočí se překvapeně zkřivilo a ona vypadala na to, že chce něco říct. Ale nemohla. Jenom slabě zčervenala, což u ní bylo dost neobvyklé a opět ode mě odvrátila pohled.

„Já Harrymu slíbila, že tam nikdy nedovolím vstoupit. Ani já tam nikdy v životě nebyla. Opravdu…,“ podívala se mi provinile do očí a já mohl skoro cítit, jak její srdce buší jako o závod do její hrudi, kterou byla namáčknutá na mě. Musel jsem se uchechtnout. To tady bydlí teprve dva dny, že si ještě nestihla prohlédnout všechny místnosti v domě? Proč by ale zrovna vynechávala tuto, která je hned na očích?

„Tak tohle ti opravdu zbaštím…,“ zasmál jsem se ironicky a vzal ji pravou rukou – kterou jsem nedržel kliku – za zápěstí a jedním prudším pohybem jsem ji za něj zatáhnul, abych ji uhnul z prostoru, se kterým jsem potřeboval pracovat. „Prostě mi teď na chviličku uhni, já se tam jenom podívám a pak si zase budeme povídat, dobře?,“ snažil jsem se opět znít jako ten kamarád, se kterým tady mluvila ještě před chvilkou.

„Ne,“ odsekla mi tónem, kterým jsem od ní ještě neslyšel, a, když se mi konečně podařilo dostat se rychle ke dveřím, chytla mě odhodlaně za mou pravou paži a do té mi svým slaboučkým tělem strkala. „Prostě jsem ti řekla, že tam nesmíš,“ přecedila skrz zaťaté zuby a nazlobeně se na mě podívala.