The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 26.

LOUIS:

„Řekni mi, prosím tě, čím jsem si zasloužila snídani až do postele,“ zamrmlala ještě skoro spící Beatrice, když na mě upřela své zelené oči slepené po stranách ospalky. Opatrně jsem ji pohled na chvíli opětoval, ale pak se zase zpátky vrátil k novinám, které jsem zrovna četl. No, ono když někdo spí až do půl jedenáctý, tak si musí umět zařídit i oběd, že? Slabě jsem pokrčil rameny a snažil se věnovat článku o přírodních katastrofách, které v posledních pěti letech zabily na tomto ostrově už přes pět tisíc lidí, jenomže v jsem se i přes to načapal, jak koutkem oka pozoruju její rusé vlasy, které se na polštáři kroutily při každém pohybu.

„Říkal jsem, že tě asi nechám spát,“ odpověděl jsem po chvíli váhání a zjistil, že noviny čtu celou dobu vzhůru nohama. „No… ehm…,“ zamumlal jsem tiše a plynulým pohybem je přetočil správnou stranou, aby to nebylo tak divný, jak divný už to bylo teď. Nakoukl jsem zpod svých novin zpátky k ní, jak se právě rozlámaně snažila protáhnout na straně své postele, když už ke mně seděla zády a její vlasy se ji kroutily po zádech. Zavrtěl jsem slabě hlavou a znovu svůj zrak upíchl do lehkého papíru, který byl hustě popsaný černými písmenky ze všech možných stran.

„Co je?,“ zeptala se s náznakem úsměvu a věnovala mi nechápavý pohled. S upřímnou snahou jsem se snažil ignorovat všechno, na co se mě snažila ptát, protože jsem vůbec nevěděl, jak mám odpověď i na tuto – zdánlivě lehkou – otázku, na kterou by čistě teoreticky mohlo stačit odpovědět pouze ‚nic, co by?‘. Po mém mlčení se tedy bez dalších monologů zvedla a šla do chodby. Našponoval jsem proto uši, abych měl aspoň trochu přehled o tom, kam jde, a s úlevou jsem si vydechl, když jsem ji zaslechl, jak zachází do koupelny. Sáhl jsem proto okamžitě po svém mobilu, který se konečně probral zpátky ke svému životu, a odemkl si dotykovou klávesnici. Měl bych se ozvat s žádostí o nějaké nové informace, které se soustřeďují do Londýna a ne do tohoto města na konci světa, kde je skoro div beroucí, že objevili připojení k internetu.

„Abby, prosím, řekni mi něco, co se děje v Londýně. Především něco, co se týká případu, ano?,“ snažil jsem se znít, co nejmileji mi to šlo, a s novinami složenými na své hrudi pozoroval vteřinovou ručičku, která na bílém podkladu v přehledném ciferníku neúnavně odpočítávala další a další sekundy. Z druhé strany jsem dobře zaslechl, jak se Abby překvapeně uchechtla a pak s přemýšlivým zamrmlání pod svým nosem něco tiše odpověděla osobě, která se nacházela v jedné místnosti s ní.

„Nedokážu si přesně představit, co by tě tak mohlo zajímat, ale jsem opravdu moc ráda, že tě slyším. Skoro jsem už o tebe začínala mít strach,“ usmál se na mě zdánlivě její hlas, ale mě donutil tak akorát k zamyšlení, proč by se o mě měla začít bát. „No, slyšela jsem, že jsi dostal docela slušnou nakládačku před spoustami japonských turistů přímo na letišti. Docela bych si přála být u toho, tohle se často nestává,“ odpověděla mi na mou otázku, kterou jsem ještě nestihl ani vyslovit nahlas a znovu se usmála, ale díky těmto řečem jsem úplně ztratil náladu na nějaké další vybavování. „No, hlavně že jsi v pohodě. Měl by sis krýt záda, jdou po vás,“ řekla jen tak mezi řečí a zhluboka se nadechla, aby to přešla bez jakéhokoliv povšimnutí.

„Počkej? Jak to všechno víš?,“ nechápal jsem a dožadoval se vysvětlení, abych byl aspoň trošku v obraze. I když i tato informace mi přišla docela podstatná. „Abby… vy už něco víte? Něco, co by mi mohlo pomoct? Prosím, řekni, potřebuju být plně informován a vím, že jenom na tebe se můžu spolehnout,“ zalichotil jsem ji, abych si ji víc naklonil na svou stranu, a pokusil se o ještě milejší tón, než doposud. I když i tohle bylo víc, než na co normálně byla zvyklá. Nejspíš proto, že za mě mluvila i trochu zoufalost, z aktuální situace.