The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 21.

LOUIS:

Seděl jsem v autě a snažil se přemýšlet co nejméně iracionálně. Beatrice mi v posledním telefonátu přišla opravdu velmi vystrašená. Dokonce víc, než bych čekal, že bude. Na druhou stranu si pořád říkám, že to na mě všechno mohla jenom ušít jako boudu a bezcitně mě vydat na pospas jim. Třeba v tom jede taky a možná… jenom možná, o všem moc dobře ví. Tmavá kompozice černých a šedých domů a bytů kolem mě zvláštně pobíhala a celou symfonii černoty narušovaly jenom kužely světel, které zářily z pouličních lamp. Jenom po očku jsem se podíval na ručičku tachometru a zjistil, že přesahuju maximální povolenou rychlost ‚pouze‘ o patnáct kilometrů. Slabě jsem si povzdychl, že už zase riskuju řidičák kvůli ní a pravým loktem jsem se opřel o sklo na své straně dveří. Ulice byly překvapivě prázdné a vůbec nikde se toho moc nehýbalo. Bylo taky relativně dost pozdě. Všichni radši byli doma se svou rodinou nebo přáteli. V místě na palubní desce, kde normální lidé mají satelitní navigaci, mi blikalo zařízení, které ji bylo velmi podobné, jenom s tím rozdílem, že tahle šikovná věcička mi pomáhala vystopovat lidi podle mobilu. Prostě bezvadná věcička.

Míjel jsem – tak jak mi Nataša, která pokojně ležela na svém místečku v palubce, přikázala – druhou odbočku, která vedla přímo z Londýna směrem na sever a podle ukazatele i do města Cambridge, které odtud bylo vzdálené devadesát kilometrů. Pokračoval jsem dál a stále nervózněji šlapal na plyn, protože jestli se ji něco stane – nebo mi snad zmizí – tak to bude zase o dost těžší, než předtím a to bych nerad. Už takhle to všechno akorát zamotala! I když na druhou stranu bych měl o starost méně… Bože, radši přestaň přemýšlet, stejně na nic nepřijdeš!

Po dalších pěti kilometrech, během kterých jsem svou rychlost zvýšil o dalších dvacet kilometrů a zároveň sjel z docela frekventované dálnice na mnohem skromnější a klidnější silnici, jsem už netrpělivě vyhledával budovu, o které Beatrice mluvila. Nezdálo se mi, že by něco tak velkolepého mohlo stát tak ‚daleko‘ od Londýna, právě v místech, kde vůbec nic není. Snad až na tu klidnou krajinu. Ticho, kterým jsem projel, by se dalo krájet. Vlastně všechno tu bylo zvláštně tajemné a v jistých ohledech i nebezpečné. I když v něčem podobném jsem se pohyboval relativně rád. Mělo to své kouzlo. Ten správný náboj tajemna. Strachu.

Už jsem si začínal myslet, že mě mobil – který stopuju – pouze tahá na nos, a já dostal chuť to co nejdříve otočit. Ale co se nestalo pak! Míjel jsem několik stromů, které zahalovaly jasné světlo v místech, kde by v tuto hodinu nemělo vůbec co dělat, a okamžitě donutil své auto ještě k větší rychlosti. Prudce jsem strhl volant doleva, když jsem spatřil vjezd na parkoviště, a málem přitom urazil zpětná zrcátka. Promiň, zlato, už se to víckrát nestane, zamumlal jsem ke svému milovanému autu. Zaparkoval jsem na prvním volném místě, které se přede mnou objevilo, a okamžitě vystoupil ven. Trvalo mi to sem – i přesto, jak rychle jsem jel a o kolik jsem porušoval předpisy – dorazil po necelých dvaceti pěti minutách. Zamkl jsem auto a vydal se ven, abych si to tu prošel.

Možná, že mi aspoň tentokrát nelhala, protože… auto, kterým odjela, stálo opravdu jenom kousek od toho mého. Navíc to tady má ‚pan dokonalý‘ nějak vymyšlený ještě jinak, než jsem si myslel původně. Buď to je opravdu nevinný – což je blbost. Nebo je namočený ještě v něčem jiným – ale v čem? Nebo je namočený pouze v něčem jiném – proč by se motal do tohoto? A… nebo prostě jede jenom v tomhle a jde mu o to, co pachateli, jenž zabil Stylese… Hm… Přešel jsem k budově, která svou velikostí a dominantou vévodila celému rozsáhlému komplexu a nakoukl do jednoho z okem. Sice tu pořád bylo riziko, že mě někdo uvidí na nějaké bezpečnostní kameře, které tu určitě někde jsou schovaný, ale zvědavost a práce mi prostě nedala na vybranou.