The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 23.

LOUIS:

„Jo… to je v pohodě,“ pousmála se spokojeně a podívala se do mých očí, když jsem na ni svůj pohled otočil znovu. Její levá dlaň mi sklouzla po rameni po celé délce mé paže, až se naše ruce rozpojily těsně nad konečky prstů. Nedůvěřivě jsem se podíval do jejích očí, které na mě stále upíraly svůj intenzivní pohled, a pak se otočil zpátky, abych se podíval po nějakém čistém triku ve skříni své kanceláři. „Loui…,“ oslovila mě, ale když jsem k ní překvapeně pohled otočil nazpátky, odmlčela se a s hlavou zahanbeně skloněnou se kousla do spodního rtu. Oči se mi tak nějak samy od sebe protočily v sloup, a když se něco ve mně rozhodlo, že se přes její tenké rty nedostane už žádné jiné slovo, udělal jsem jeden váhavý krok k ní. Mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem sevřel její světlou bradu a za ní si vynutil pohled jejích zelených očí, které zářily jako minerály jménem aventuríny.

„Co?,“ zeptal jsem se skoro šeptem, když se mi propalovala svým mírným pohledem až do mého nitra a já před ním nedokázal uhnout, abych se začal dívat na něco jiného. Beatrice si v rukách pohrávala s pinzetou, jejíž konce zdobila stále má jasně červená krev, a slabě se červenala. Nechápu, jak mě z ničeho nic mohla začít oslovovat mým křestním jménem, kterým mě oslovuje pouze mnou pečlivě ‚vybraná‘ skupina lidí. Sklonil jsem hlavu blíž k té její a pokusil se najít správný úhel, kterým hleděla před sebe.

„Nic,“ zašeptala mi slabounce do obličeje a vydechla přebytečný vzduch ze svých plic. Své oči ke mně znovu opatrně zvedla, až se našly s těmi mými, a její rty šly kousek od sebe. „Děkuju,“ poděkovala stejně slabým šeptem a rukama mě objala kolem krku. Celým svým tělem se přitulila blíž k tomu mému a svou bradu si podepřela o mou klíční kost. Slabě jsem sebou cukl a následně dokonce i ztuhnul, než jsem se po krátkém váhání obtočil pažemi kolem jejího pasu. „Já vůbec nevím, co si mám počít,“ zavzlykala a instinktivně se mě chytla ještě víc, aby mi znemožnila mé potencionální odtrhnutí. Na své kůži za krkem jsem dobře cítil, jak se mě kromě jejích příjemně teplých dlaních dotkl i ledový kov, kterým mi ještě před chvilkou vytahovala kulku z ruky. Ve své pravici jsem stále neměl prakticky žádný cit a dokonce ani sílu, abych ji vůbec byl schopný zvednout mohl ji i s ní obejmout. Ale i přesto jsem slabě sykl bolestí, když jsem se o to bláhově pokusil.

„To bude zase dobrý. Všechno se vrátí do normálu,“ pošeptal jsem ji do ucha a svou levou rukou ji pohladil po celé délce zad, abych uklidnil její pláč, během kterého mi její velké, studené a především slané slzy stékaly po nahé hrudi. Její hrudník se zvedal v nepravidelných intervalech, protože začala silně vzlykat, že jsem to až přestal chápat a navíc jsem se to ani pochopit nesnažil. „Au… opatrně,“ sykl jsem slabě, když se mi nůžky, který stále svírala v ruce, silněji opřela o ránu, kterou mi ještě před chvílí zašívala.

„Pro – promiň,“ odtáhla se ode mě a zápěstím si opatrně stírala slzy, které ji jako niagarské vodopády tekly z očí. Pokusil jsem se na ni podívat co nejmírněji, i když mi to přes pokrčené obočí a zamrzlé čelo, ale možná to na ni zapůsobilo aspoň trošku. Přejel jsem ji po pravé ruce k její tváři a opatrně ji pohladil po tváři svým levým palcem. „Já jsem nechtěla… vážně,“ polkla a provinile se na mě podívala přes svá mokrá víčka plná slz. Naklonil jsem svou hlavu blíž k ní a pohled zapíchl do jejích tenkých, růžových rtů.

„Nic se nestalo,“ zopakoval jsem blízko její – smutkem zkroucené – pusy a při letmém pohledu do jejích očí jsem zjistil, že i ona překvapeně sleduje mé rty, které měla blízko těch svých. Měl jsem najednou takový zvláštní pocit, že ji chci políbit. A právě tomu jsem nevěřil a především… nechtěl věřit. Nestává se často, že bych tohle cítil… Co to s tebou zase je? Přestaň! Přestaň! Přestaň! „Všechno je pohodě… vážně,“ zašeptal jsem a naklonil se k ní ještě blíž. Ne, dost! Přestaň! Hned toho nech! „Jsem tu s tebou…,“ přitáhla se mi hlava blíž k pravému rameni a já ji svými rty šel naproti. Okamžitě toho nech! Dál už ani o centimetr!