The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 17.

BEATRICE:

„Ale nechceš, nesnaž se,“ mávla jsem rukou a zmáčkla přízemí. Dveře se za mnou pomalu zavíraly a já sledovala, jak se za nimi jeho tělo ztrácí. Jenom malou škvírou, kterou utvořily dvě ocelově šedá křídla, jsem mohla vidět, jak jeho oči a celkově tvář působí zmateně. Jaký to teď je? Líbí se ti ten pocit, protože takhle se cítím od té doby, co ses mi objevil v životě! Dveře se v půlce už málem spojily, když v tom mezi ně s odhodlaným výrazem strčil ruce a tím je zastavil. Překvapeně jsem k němu vzhlédla a sledovala, co se bude dít. Vyvalila jsem na něho oči a opatrně se posunula až dozadu, kde jsme se opřela zády o stěnu a rukou se chytla metalicky zbarvené tyče.

„Co to do tebe zase vjelo? Sakra, Beatrice, mluv se mnou už konečně pořádně? Nezajímá tě snad, co to bylo za chlapa?,“ naléhal na mě, když jsem si ruce založila na prsou a snažila se ho ignorovat. Viděla jsem ho velmi dobře ve svém zorném poli, ale snažila jsem se – a docela i úspěšně – ignorovat, protože jsem neměla chuť se s ním vybavovat. Byla jsem z něho neuvěřitelně nervózní, až dokonce nesvá. Pořád jsem slyšela, co mi říkal ten druhý, Payne. Vážně nevěříš, že jsem nevinná? Proto se mě držíš jako klíště a snažíš se se mnou ‚spřátelit‘? Zrovna ty? Studený jako psí čumák a chladnější než ledová kra? Proč jsem tak naivní a snažím se věřit něčemu, co určitě nemůže být pravda? „Beatrice, no tak… co se stalo?,“ zeptal se mě lehce frustrovaným tónem a přitom mi rukou něžně přejel po ruce. Celé mé tělo náhle ztuhlo a já překvapeně zamrkala, když se postavil přede mě. „Řekni mi to, prosím…,“ dodal skoro šeptem a svou pravou ruku nechal stále položenou na mém levém rameni. Ztěžka jsem polkla a podívala se do jeho zvláštně modrých očí.

„Nevím, co bych ti měla říct. Myslím si totiž, že už není co,“ odsekla jsem slabě, protože jsem byla z jeho náhlého úhlu pohledu na mou osobu velice zmatená. Věřila jsem hodně tomu, že je to opět jenom nějaká část jeho role, kterou úspěšně hraje, ale zároveň se mi nechtělo věřit, že by to dokázal tak dlouho. Je to přece – i když se to ani mně občas nezdá – také lidská bytost, která musí něco cítit, nebo snad ne? Nevím, jestli si to dost dobře uvědomoval – podle mě tedy určitě jo – ale rozhodně mě dokázal naprosto zblbnout. A právě tím mě štval nejspíš nejvíc.

„Možná bys mohla začít tím, co se stalo, že najednou jsi tak… agresivní?,“ pokrčil rameny, stále se zmateným obličejem, a udělal krok dozadu. Opět mi svým obličejem byl neuvěřitelně blízko, až mě jeho blízkost jednoduše děsila. Zavrtěla jsem jednoduše a slabě hlavou ze strany na stranu a rychlým pohledem jsem se přesvědčila o další nepříjemnosti. Do přízemí, ven, na svobodu,… to výtahu ještě bude pěkně dlouho trvat, protože právě minul dvacáté sedmé patro. Prosím… jestli tu budu ještě dlouho s tebou, tak opravdu začnu mít klaustrofobii, i když výšky mívám obvykle ráda! Takže už koukej mlčet!

„Já nejsem agresivní!,“ ohradila jsem se rychle a pak se zmateně rozkoukávala, s jakým důrazem jsem mu to řekla. Právě teď jsem zněla opravdu agresivně, i když se tak nikdy normálně nechovám… Provinile jsem se podívala do jeho očí a čekala nějakou prudší reakci, na kterou jsem byla zvyklá. Tohle jeho mlčení mě, mimo jiné, silně znervózňovalo. On nikdy tak dlouho nemlčel. Vždycky mě zasypával otázkami, že jsem pomalu neměla čas rozmyslet se nad odpovědí a už jsem odpovídala na další. Nervózně jsem poklepala černou lodičkou do metalické podlahy, která se leskla čistotou a podívala se kolem sebe. Konečně jeho ruka sjela z mého ramene a ten nepříjemný pocit mě okamžitě opustil, aby ho okamžitě nahradil jiný, snad ještě horší. Takový nejistý. Nedokázala jsem dost dobře předvídat, co udělá příště, a právě to bylo to nejstrašidelnější. „Promiň… je to takový divný. Nic mi nedává smysl. Ty mě mateš a pak, když otevře pusu ještě někdo jiný, tak jsem v háji úplně. Nevím, proč takhle reaguju, nikdy jsem to nedělala, ale celkově za to prostě můžeš ty,“ začala jsem se omlouvat, ale nakonec to stejně spíš shodila na něho, aby neměl pocit, že já nedokážu nad takovými věcmi logicky uvažovat. A vlastně jsem měla pravdu! Kdo mohl za moje chování, když před jeho příchodem do mého života, bylo všechno – v rámci možností – normální. Slabě jsem vydechla a ucítila na svém profilu jeho překvapený pohled. „Možná, že teď je na čase, aby ses omluvil ty za všechny ty blbosti, co jsi kdy řekl a udělal, a budeme si kvit, ne?,“ protáhla jsem si bolavý krk a přesunula pomalu váhu z pravé nohy na tu levou.