The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 5.

„Bojím se, že to nezvládnu,“ zavrtěla jsem hlavou a nechala se svou milující a starostlivou matkou obejmout. Oči se mi plnily slzami a to ještě ani obřad nezačal – i když hodiny k té chvíli přímo běžely. Její ruce se obmotaly kolem mých ramen a ona jenom slabě šeptala, že to všechno dobře dopadne. „Nezvládnu to sama, nezvládnu to bez něho! Nemůžu jít přece na pohřeb a snažit se předstírat, že mě to netrápí, když mě to ničí…,“ vzlykala jsem při pomyšlení, že znovu uvidím lidi, kteří mě nesnáší a které pořádně ani neznám.

„Všechno bude dobrý, neboj se,“ pošeptala mi do ucha, když jsem popotahovala. „Jsi dost silná na to, abys zvládla i tohle,“ pousmála se, i když jsem v jejích hnědých očí viděla taky bolest. Harryho si velmi oblíbila a měla ho ráda skoro jako vlastního syna. „Za chvilku přijede Rori. Bylo by dobře, kdybys už byla oblečená a nachystaná,“ schovala jakékoliv náznaky dalších emocí za tvrdou linku a odtáhla se ode mě. Slabě jsem přikývla, ve snaze poslechnout, a udělala několik kroků ke schodům do patra.

„Za chvilku se vrátím,“ zamumlala jsem sklesle s nosem zabořeným do bílého látkového kapesníku, kterým jsem si utírala oči, a udělala několik opatrných kroků po schodech. Na posteli už na mě čekala má černá smuteční róba i s doplňky, na kterou se mi i těžce dívalo. Posadila jsem se pomalu vedle ní a rukama odhodlaně uchopila černé silonky, které mi má skoro tchýně – nyní už vlastně prakticky cizí člověk – ‚doporučila‘. Prsty jsem opatrně srolovala dlouhé punčocháče, abych je neroztrhla a do špičky strčila jednu svou nohu, po které jsem punčochu celou rozbalila a natáhla. Opatrně jsem se v nich protáhla, abych případně včas zjistila, kde mi nesedí, ale nakonec s tím byla v rámci možností spokojená. Natáhla jsem se pro zvláštně střižené, černé šaty a opatrně do nich nohama vklouzla. Díky zrcadlu jsem se ujistila, že si někde něco neskřípnu do zipu, a potom je i zapnula. Měly dost zvláštní především přední část, protože se v pravidelných skladech sbíhaly k širokému pruhu černé stužky, která mě obmotávala kolem pasu, zatímco má záda odhalovala až po lopatky. Dokonce ani ramínka neměly, takže mě napadalo, jak se na ně budou ostatní tvářit, ale zároveň mi to už mohlo být jedno. Nevycházela jsem s nimi nikdy a pochybuji, že po pohřbu se s nimi ještě někdy uvidím. Vlasy jsem si jenom trochu pročesala, abych je neměla zamotané v chumlu, a nechala je volně rozpuštěné přes má ramena. Ze země jsem ještě s klepajícíma rukama zvedla černé lodičky na vysokých podpatcích a pak vyšla dolů, odkud se neslo hned několik hlasů.

„Bee, je mi tak strašně líto všechno, co se stalo,“ padla mi sestra Aurora kolem krku a silně mě objala kolem krku. Tvrdě jsem zavřela svá víčka k sobě a snažila se znovu nerozbrečet, aby mé oči nebyly tak červené a napuchlé jako prakticky celý den. Objetí jsem ji slabě vrátila a pokusila se aspoň nad skutečností, že přijela z Nového Zélandu až sem, jenom kvůli mně.

„Taky tě strašně ráda vidím, Rori. Jenom je mi líto, že zrovna při této příležitosti,“ popotáhla jsem a zpod spodního víčka jsem si prstem setřela slzu. „A tohle je kdo?,“ zeptala jsem se překvapeně při pohledu na malého chlapečka, který si prohlížel fotky v rámečkách, které jsme ještě tehdy s Harrym věšeli. Moje sestra se podívala za sebe a pak se usmála, když si k němu naše mamka přisedla.

„To je přeci Felix,“ usmála se na svého synka láskyplně a pak se svým pohledem vrátila ke mně. Překvapeně jsem se na ni podívala s lehce vykulenýma očima, protože tento kluk mi přišel trochu moc starý na to, aby to byl můj malý a roztomilý synovec.

„A kolik že mu už je?,“ zeptala jsem se pro jistotu a posadila se na gauč, abych se mohla pohodlněji obout, protože pouzdrové šaty, které jsem měla pouze nad kolena, mi nedávaly tolik svobody, kterou jsem na obouvání potřebovala.