The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 36.

LOUIS:

„Za co… za co to bylo?,“ zeptala se mě překvapeně blondýna zlitá od hlavy až k patě od sladkého nápoje, který ji ve velkých kapkách kapal do dekoltu hluboce střiženého vršku plavek, až dokonce k jejím krátkým šortkám. Prsty si přejela po svých zrůžovělých rtech a přitom se slabě usmála na mě. Ze svého trika jsem si pohrdavě sundal nalepené kolečko nezdravě zelené limetky a hodil ji před přivřeným pohledem, kterým mi záda probodával Kain, na zem. Bez zájmu o jakékoliv předpisy nebo snad bez jediné myšlenky, která by mě donutila opomenout lidi, kteří tu mají za úkol udržovat čisto. Věnoval jsem krátký pohled Beatrice, která mezi futry stála stále jako přibitá a s nevěřícně zkrouceným obočím, a pak se povýšenecky pousmál na zadýchanou dívku před sebou, která mi věnovala spíš překvapený pohled, než dotčený.

„Jen tak,“ pokrčil jsem rameny, když jsem se rozhodl, že je již nejvyšší čas vypadnout. Pustil jsem se do obcházení ženy, která stála pořád uprostřed chodby, a jakmile si všimla toho, že i já na její úrovni zastavil, její dech se změlčil a na první pohled zkrátil. Podíval jsem se na její profil, který čekal na to, co se stane, když jsem se rozešel dál a pouze ji pleskl přes bílou látku na jejím zadku. I když Beatrice stála už docela daleko za mými zády, její intenzivní pohled mým smyslům neušel, ale dokonce skoro naopak, mi vyvolal náznak husí kůže na předloktí. Prsty mi sami od sebe – aniž bych to svou vůlí nějak znatelně ovlivnil – mi zajeli do vlasů, až ke kořínkům, za které mě slabě zatahaly, aby mě dokázaly vrátit zpátky do reality. Zhluboka jsem si vydechl až ve chvíli, kdy jsem si stoupl znovu na palubu, kde mi bylo stejně nejlíp, a sesunul se k jednomu sloupku od zábradlí na zadek, abych se posadil. Konečně tu už moc lidí nechodilo a já si tedy mohl užít fascinující západ slunce o samotě. Aspoň nikdo zbytečně nemluví…

Po dlouhých minutách, které se pomalu vlekly, a s pohledem zabodnutým do oranžového, a místy dokonce i rudého, kotouče, kvůli kterému mě začínaly docela slušně pálit oči, jsem nevědomky sáhl po mobilu. Bylo na čase ozvat se Londýnu, kde přesně se naše loď nachází a za jak dlouho se mi podaří nás v pořádku dostat na domluvené místo. Opatrně jsem nadzvedl hlavu z bílé paluby, na kterou jsem si před chvílí plynule lehl, a bradu přitlačil k hrudníku, abych na malou černou potvoru proti světlu snadněji viděl. Hrabal jsem se v kontaktech a přemítal, které číslo bude momentálně nejvhodnější, hlavně vzhledem k situaci. Navíc jsem si úplně nebyl jistý tím, jestli mi baterka vůbec tak dlouho vydrží, což potom bude teprve problém!

„Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že někdo jako ty dokáže přijít včas,“ zavrčel na mě z druhé strany našeho spojení – a vlastně i z druhé strany světa – ženský hlas a přitom si slabě pomlaskal. Bože, holka, ty máš zase náladu. Nadechl jsem se, abych i já řekl svůj monolog, který v sobě už dusím několikátý den a který mě uvnitř začíná slušně lézt na nervy, ale ona mi nedala pořádně ani možnost se nadechnout. „Neumíš si představit, jak se všechno zkomplikovalo! Šéf začíná formulovat skupiny lidí k tomu, aby nedopadli vraha, ale tebe! Uvědomuješ si vůbec, že ses pustil do něčeho, co ti teď slušně začne komplikovat život?,“ zvýšila na mě hlas, což mě začínalo dost štvát. Nikdy na sebe nenechám křičet, natož ke všemu od své podřízený, které se teď schovává za druhým mobilním telefonem.

„Kurva, zařvi už hubu!,“ vyštěkl jsem na ni, protože jinak by mě ke slovu snad ani nepustila. Na druhé straně Abby jenom hlasitě polkla a konečně zmlkla, což jsem si teď nejvíc přál. Potřeboval jsem od ní to, aby mi řekla, co se děje dál s případem a ne o tom, že jsem v pěkný loji. Protože jsem si už dost dobře uvědomoval i bez ní! „Řekni mi spíš, co Liam? Jak pohnul s případem. Nijak, že?,“ zeptal jsem se s ironií, protože bylo nemožné, aby na něco přišel, když ani přesně neví, kde má hledat. Nemůže čekat na to, že mu to všechno spadne do klína…