The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 15.

LOUIS:

„Abby, kde je ten chlap?,“ opřel jsem se o stůl své asistentky, která pracovala na svém počítači a dění kolem sebe nevěnovala absolutně žádnou pozornost. Jel jsem přes celý Londýn až sem, jak nejrychleji jsem jenom mohl, a nemohl se dočkat toho, až budu sedět naproti ‚vrahovi‘ a budu mu moct klást otázky. Nezdá se mi totiž, že by bylo nějak pravděpodobné, že by se někdo takový přišel nahlásit sám. Abby ke mně překvapeně a maličko polekaně zvedla své ustrašené oči a pak se slabě usmála. Odsunula se kousek dozadu od svého plného stolu a z druhého šuplíku vytáhla složku s nějakými poklady, které mi podala.

„Tak tě zdravím, šéfe,“ usmála se na mě zářivě a nechtěla složku pustit. Podíval jsem se na ni takovým tím pohledem, kdy jsem tomu druhému dával jasně najevo, že mi dochází trpělivost, a na místě slabě podupal nohou. „Na osmičce, kde jinde by byl?,“ zavrtěla hlavou uraženě a její rty šly udiveně o kousek od sebe. „Přeješ si ještě něco nebo tě zajímá jenom tahle věc?,“ odsekla uraženě a svůj pohled vrátila k rozepsané práci, během které ji na monitoru nabíhalo několik portrétů lidí, kteří se možná mohli motat kolem Stylese.

„Máš pravdu,“ přikývl jsem slabě se stejně odměřeným tónem. „Přijel jsem jenom kvůli tomuhle a nic jiného mě nezajímá. Nezajímá mě to, že toho muže vyslýchali už pětkrát, jak je tady napsáno. Nezajímá mě dokonce ani to, že u jeho výslechu byl Payne, který patří ke špičce tohoto týmu. Nezajímá mě nic. Já potřebuju něco, o co se budu moct opřít já a ne ostatní. Takže se přestaň ke mně chovat tak, jak se chováš teď. Ještě pořád jsem tvůj nadřízený,“ vynadal jsem jejímu arogantnímu chování důrazně, během čehož jsem si prolistoval vzorně sepsané posudky výslechů a jejich výsledků. „Mimochodem, tohle je Beatrice, ta… však víš která. Takže ji někam posaď, aby tady nepřekážela. Já se pro ni vrátím,“ zadal jsem ji ještě úkol, než jsem odešel otevřenými dveřmi.

„Ale…,“ zaprotestoval tentokrát jiný ženský hlas, který patřil právě Beatrice, a její dlaně se objevily na mém předloktí. Nebylo to nic silného, ale i přesto ve mně tento dotyk opět vyvolal jiný pocit, který jsem si ani nechtěl nijak definovat, abych nedošel k něčemu, k čemu bych nechtěl. Překvapeně jsem se na ni podíval a dobře si uvědomoval, že na tváři mi pořád převládá ledově odtažitý pohled, který měl za úkol ostatní znervózňovat. „… Já tu nechci být sama,“ vysvětlila mi rychle a svůj pohled sklopila na její dlaně, které se mě stále dotýkaly. Opatrně je z mé ruky sundala a v prstech si pohrála s cípem svého bílého trička.

„Vždyť tu sama nebudeš, se koukni kolik tu je lidí,“ hodil jsem hlavou do míst, kam jsem to měl namířeno, kde se to hemžilo stády snobů v oblecích. „Prostě se tu posaď a nikam nechoď. Pochopila jsi mě? Nikam,“ zdůraznil jsem a pak se letmo dotkl její ramene, abych ji nasměroval k Abby, která si nás vyčítavě prohlížela. „Já se potom vrátím, až budu něco vědět, hm?,“ nadzvedlo se mi obočí, když jsem k ni – ještě před svým pohledem – sklonil hlavu blíž k té její, až překvapeně zamrkala. „A teď si běž sednout, a kdybys cokoliv potřebovala, tak je tu pro tebe Abby,“ zamumlal jsem a rychlým krokem je nechal obě dvě za sebou, i když jsem jejich pohledy cítil na svých zádech. Už jsem se k tomu nechtěl otáčet, protože jsem měl jasný cíl. Minul jsem několik dalších prosklených kanceláří, které vypadaly úplně stejně jako ta moje. Jenom s tím rozdílem, že já tak otevřený ostatním nebyl a radši si zatahoval žaluzie, abych měl aspoň trošku prostoru. Mé kroky pokračovaly dál, kam se ‚obyčejní‘ lidé běžně nedostávali – i když oni se těžce dostávali i do prostorů, kde se nacházely kanceláře. Málo koho sem dovolili pustit, ale já se na Beatrice pořádně ani nezeptal. Prostě jsem jim to oznámil, že je to tak a oni až s překvapivým klidem respektovali. Prošel jsem tmavou chodbou, kde svítilo jenom tlumené světlo jejím konci a pak zatočil spokojeně doleva. Bez jakéhokoliv zaklepání na bílé dveře s velkým černým číslem osm, které by oznámilo můj rázný příchod, jsem otevřel dveře a vpadl ještě do tmavší – prakticky – černé místnosti, kde jediným zdrojem světla byl velký, kulatý stůl v jejím středu, který vydával slabé, světlé a pro oči docela příjemné světlo. Za ním už seděl muž, který byl opřený o opěradlo své židle, a proto mu nebylo vidět do obličeje, ale naproti jemu k mé smůle seděl i právě Payne. Liam Payne, který byl pokládaný za špičku ve svém oboru a pokud on řekl, že tento muž Stylese zabil, tak pravděpodobně tato vražda bude uzavřená a tenhle chlap si půjde sednout. A to na opravdu pěkně dlouho.