The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 43.

LOUIS:

„Myslel jsem, že jsme se na něčem domluvili,“ zavrčel jsem, když jsem si konečně pořádně poskládal myšlenky k sobě, a tím mi ještě hůře došlo, že jsem opravdu v prdeli. Že já kretén podlehl pudům! Zůstal jsem sedět v autě, rukama pořád pevně svíral volant a koukal na dům – ve kterém Beatrice bydlela – a ke kterému se Beatrice chtěla už, už rozeběhnout. „Takže mi na to neřekneš opět nic? Opět budeš mlčet? Jsem nevěděl, že jsi taková svině, že na mě budeš šít boudy,“ zavrtěl jsem hlavou se slabý skřípáním zubů, abych si alespoň trochu ulevil. Pohled jsem zabodl tvrdě do okna z přízemí, ze kterého na nás s obavami v očích koukal pár Niallových modrých očí, a sám se divil, že jsem vydržel tak dlouho, jinými slovy celou cestu sem, zůstal zticha.

„To nebyl podraz. Já nemusím souhlasit se vším, co mi řekneš. Chápeš, že já na některé věci mám taky jiný názor?,“ zeptala se mě nevěřícně, když se její rty slabě odtáhly od sebe, a ona rukou sklouzla ke dveřím, aby si je otevřela a opět – jako vždycky – utekla před skutečností, před kterou jsem ji znovu postavil.

„Tohle neznamenalo, že máš jiný názor. Vždyť ty jsi mě normálně podrazila!,“ rozkřikl jsem se, když se ke mně donesla její klidná slova. Bereš to všechno nějak rychle, ne? Kurva, čekáš se mnou dítě! To je zodpovědnost na celý život! To není to stejné, jako když si koupíš morče, které za čtyři roky chcípne! A které můžeš kdykoliv odložit a opustit. I když, čistě teoreticky… „Přestaň si hrát na matku Terezu! Já ti řekl jasně, že žádné dítě nechci! Ne, teď! A nikdy…,“ bouchnul jsem pěstí do volantu, div se airback nenafoukl přímo proti mně. Beatrice se po mém boku překvapeně napřímila, sotva byla schopná se normálně nadechnout a přitom si nepřítomně pohrávala s dírou na svém koleni. „Když si chtěla mít děcko, tak sis ho měla pořídit se Stylesem a mě z toho vynechat! Proč si prostě něco neřekla, že nebereš prášky?,“ zeptal jsem se nevěřícně, až se mi prsty zamotaly do vlasů a slabě za ně zatahaly.

„A ty si snad myslíš, že já s tebou dítě plánovala? Přestaň na mě tak křičet…,“ zamumlala pološeptem, při čemž se její hlas dost znatelně třásl a působil neodhodlaně. Opět pravou rukou zabloudila ke dveřím, ale tentokrát jsem ji pevně chytl za její levé zápěstí. „Au…,“ sykla bolestně, když se její paže začala pod mým pevným dotykem pomalu červenat a skoro modrat. „Bolí to,“ fňukla a zalomcovala rukou, zatímco to s mou rukou neudělalo vůbec nic. „Prosím…,“ šeptla zlomeně a křečovitě se snažila druhou rukou popostrčit mou dlaň z jejího těla.

„Teď mi budeš říkat, že na tebe nemám křičet? Já stále nekřičím, ještě pořád se ovládám!,“ zavrčel jsem na ni nepříjemně přes zaťaté zuby a pokoušel se dokázat svá slova. Máš pocit, že na tebe křičím, ale přitom jsi mě doopravdy naštvaného ještě neviděla! I když k tomu už nemám daleko… Usoudil jsem v duchu, a jak nějaká šelma cenil zuby na svou ruku položenou na koleně, které pevně svíralo. „Za chvíli půjdu na kobereček před šéfa a vůbec všechny, co na to takovou dobu čekají, a musím tu řešit ještě takový kraviny navíc! Já nechci být otec a ani něco jako… ploditel! A ty zase nemáš na to být matkou,“ vmetl jsem ji nemilosrdně do překvapeného obličeje, kdy se sotva donutila hlasitě polknout.

„Nebuď takový a… a…,“ zakoktala se a konečně vyškubla svou ruku z té mé. Nemotorně se odpoutala bezpečnostním pásem od sedačky a vyběhla ven do vlhkého počasí, které zrovna dvakrát neodpovídalo začátku dubna. Překvapeně jsem zůstal nad její reakcí ještě nějakou chvíli sedět v sedačce jako opařený, ale při pohledu na ní, jak se snaží co nejrychleji dostat domů – a přitom zakopává o své nohy – vylezl jsem z auta. Něco nerozumného si mumlala pod nosem, zatímco ji velké slzy tekly po tvářích a ona se třásla snad ještě víc, než před chvílí.