The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 35.

LOUIS:

Odešel jsem. Prostě jsem za sebou zavřel dveře a nechal ji překvapenou ležet na posteli, na které jsme ještě před chvílí byli oba. Jako vždycky. Je to tak jednoduší. Žádná slova. Žádné lži. Žádné nesplnitelné sliby. Bezbolestné a přitom tak účinné. Opřel jsem se o dřevěné dveře její kajuty a opřel si o ně svou zakloněnou hlavu. Proč je to tentokrát tak jiné? Zůstal jsem stát za dveřmi a čekal na nějakou nadávku, kterou by mě oslovila, ale žádná se ode dveří neozvala. Všechny před ní, jakmile jsem tohle udělal, prostě křičely, vztekaly se,… možná i mě pronásledovaly. Ale ona?

Váhavě jsem na dveře položil ucho a chtěl slyšet, jestli mě aspoň tiše nějak nenazvala, abych si další oslovení mohl vyškrtnout ze svého seznamu. A že mi jich už moc nezbývalo… Zaposlouchal jsem se do ticha, které šeptalo mahagonové dřevo, a víc se přitulil ke dveřím, které tmavé dřevo tvořilo. Z mlhy ticha, která mi připadala skoro nekonečná, jsem až po nějaké době usilovného naslouchání rozeznal její tichý pláč. Počkat… Pláč? Váhavě jsem položil ruku na kliku ode dveří a měl skoro až chuť vejít zpátky za ní. Co to plácáš? To by byla ta největší blbost, co bys zrovna teď mohl udělat!

Opřel jsem se tedy znovu hlavou o tmavé dveře a čekal, až se, místo slabého vzlykání, ozve i nějaké slovo, kterým by si v této situaci ulevila. Jako kdyby to pro mě bylo snad i kouzelné zaříkadlo, které by mě konečně nechalo bez dalších emocí odejít. Tak už to řekni! Netrpělivě se mi zatnuly zuby k sobě a nohou si několikrát poklepal do vymyšleného rytmu nohou. Černým trikem jsem si otřel zpocený obličej a vůbec nepřišlo nijak divné, že tu na chladné chodbě stojím bez trička jako úplný idiot. Natáhl jsem se ke dveřím své kajuty, abych je aspoň otevřel a pak se tím nezdržoval, a znovu svůj profil natočil ke dveřím, kde vzlykot jenom zesílil, aniž by se utišil, aby smutek mohl nahradit vztek.

„Já kráva!,“ ozvalo se s bouchnutím do dveří z druhé strany tlumeně, ovšem daleko hlasitěji, než slabé vzlykání, které se neslo z větší dálky. Překvapeně jsem se odtáhl ode dveří, když se mi nechápavě stáhlo obočí do nepravidelné křivky. Ona nadává sobě? Ne tobě? Její pěsti ještě několikrát přistály v nevinném dřevě, zatímco její vzlykání bylo skoro hysterické. „Ten debil…,“ zamumlala polohlasem, když jsem to už nejméně čekal, a já si mohl spokojeně vydechnout. Teď je teprve konec. Během kratičké cesty do své kajuty přímo naproti té její, jsem si černé triko sroloval do nepěkného chumle a s ním hodil vedle nízké postele, která byla jen tak mimochodem mnohem menší, než ta její a na kterou jsem se unaveně natáhl. Až nyní jsem si všiml stropu, který se obkládal různými lasturami a mořskými korýši, kteří na modrém pozadí měli připomínat život právě v nekonečných oceánech. Jak nechutné. Přetočil jsem se na svůj levý bok a pohled upíchl do smrkového dřeva, kterým byly obloženy všechny kajuty a vedle které jsem těsně ležel. Nedonutil mě k tomu pouze fakt, že z toho stropu se prostě zvedal žaludek, ale taky bolest, kterou způsobila má – pomalu hojící se – ranka, kterou za sebou zanechala prudká cesta olověného broku. Víčka se mi, při pohledu na stejnoměrné obložení stěny, sama od sebe zavírala a musím přiznat, že i tím, jak se loď pohupovala na vlnách, jsem se cítil unavenější. O to víc jsem se ovšem těšil na brzce přicházející spánek, který pomalu klepal na má víčka.

…………………………………………………………

Rozhlédl jsem se po celé palubě, jestli někde neuvidím Beatrice, kterou jsem od včerejšího incidentu ještě ani jedním okem nespatřil, ale přišlo mi, že ani tady teď nebyla. Zamyšleně jsem se jedním loktem opřel o barový pult, za kterým měl muž nejspíš výbornou náladu a snažil se o ní se mnou rozdělit. Pořád do mě něco hustil a ještě ke všemu přede mě stavěl různé nápoje, aby se mi plavba, podle jeho slov, více zamlouvat. Zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu, že už mám dost, a slunečními brýlemi si zaclonil oči, aby mě tolik nepálily.