The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 3.

Zacítila jsem bolest v oblasti krční páteře, jak jsem musela nepřirozeně ležet a hlavu přitom tlačit k hrudníku. Pokoušela jsem se všemožným způsobem narovnat po slepu, protože jsem si připadala i příliš unavená na to, otevřít oči a podívat se, kde to vůbec jsem, ale když se mi to už dlouho nedařilo, rozhodla jsem se přinutit k prozrazení mé nebdělosti. Měla jsem sice zvláštní pocit, že někde blízko mě někdo mluví, ale i přesto jsem nechápala, co se děje. Divné ovšem bylo, že jsem nedokázala cítit vnitřní bolest ze ztráty Harryho. Tedy, bolelo mě z toho srdce, ale ne tolik, jak bych čekala. Mé smysly byly úplně mrtvé a já necítila ani vzájemný dotyk mezi mými prsty.

Otevřela jsem oči do pochmurného počasí a unaveně se rozhlédla kolem sebe. Byla jsem doma. A to jsem ani neměla představu, jak jsem se sem vůbec dostala. Na sobě jsem měla oblečené mokré a skoro rozpadlé, bílé šaty a všechno tady vypadalo úplně stejně, jako když jsem odtud naposledy odcházela. To ještě bylo v doprovodu Harryho melodického smíchu a jeho perverzních řečí. Nedokázala jsem pochopit, jak může být osud tak nespravedlivý. Nejenom ke mně, ale dokonce i k němu. Byl tak mladý a měl před sebou ještě celý život! Tolik toho chtěl ještě stihnout a udělat…

Těžce jsem shodila své těžké nohy z nepohodlného gauče, na kterém se pomalu nedalo ani sedět a sledovat televizi, a hledala zdroj zvuku. Vlastně celý tento byt měl spíš ohromit, než ochránit a potěšit. A gauč byl jenom začátek. Všechny židle a další věci tu stály spíš z důvodu velkoleposti a skoro všechno tu bylo nepraktické. Jen málo věcí tu doopravdy k něčemu sloužilo. Je to zvláštní, ale je to tak. Možná i to byl důvod, proč jsme s Harrym radši cestovali, než abychom byli spolu doma.

Vypravila jsem se pomalu ke kuchyni, kde jsme stejně ani jeden nevařili. A když, tak jenom výjimečně! Radši mě vzal do restaurace, nebo jsme si jen tak v klidu a beze spěchu objednali čínský jídlo. Vstoupila jsem do ni a všechno kolem mi připadalo strašně prázdný. Neměla jsem ani představu, kolik je hodin, jaké je datum,… ba ani co je za rok! V této chvíli jsem si nemohla vybavit nic, co by se mnou bezprostředně souviselo. Nebyla jsem si dokonce ani jistá svým jménem, datum narozením nebo zaměstnáním. Kdo vůbec jsem? Jak důležitý pro mě musel být Harry, když jenom toho jsem dokázala přesně definovat?!

Sesunula jsem se po podlaze na zem a cítila se jako ta nejslabší věc na světě. Ano. Má definice má osobnosti nebyla lidská bytost, protože já se stala věcí. Věcí, která nedokázala existovat. Po tvářích se mi začaly kutálet nekompromisní slzy a já těžce lapala po dechu, abych to vůbec udýchala. Ale – ruku na srdce – chtěla jsem vůbec pokračovat v dýchání a pokračovat v životě? Nechtěla jsem to prostě skončit? Všechno to trápení? Co vůbec jsem? Kdo jsem? Zoufale jsem si složila hlavu do dlaní a chtěla zmizet z tohoto místa, z tohoto světa. Proč jsem si nalhávala, že ani brečet už nemůžu, když to vůbec není pravda?

Mezi vzlyky jsem se snažila přemýšlet. Proč jsem přišla vlastně sem? Ruce jsem spojila skoro jako k modlitbě – ne, nejsem věřící, nevěřím, že se nás někdo z nebe hlídá – a mezi spojené, narovnané ukazováčky jsem si schovala nos, abych přestala brečet. Jestli se mi to podaří, tak to bude zázrak. Co tu dělám a proč jsem nezůstala ležet – byť na nepohodlném – gauči? Chtěla jsi přece najít zdroj zvuku… Poradilo mi vědomí a já sebou překvapeně trhla. Skoro to znělo, jako kdybych tady nebyla sama. Ten hlas jsem neznala, ale měla jsem pocit, že se mi to nezdálo.

Musela jsem se pevně přidržovat linky, aby se mi podařilo vstát. Nohy, jakoby to najednou nebylo moje tělo, ale někoho jiného, kdo se definitivně rozhodl, že už nikdy nevstane. Zaťapkala jsem po imitaci mramorové desky, až mě zastavila ostrá bolest na posledních článcích prstů. Z hrdla se mi vydral tlumený sten a já se donutila podívat na prsty, které zdobila tenká – ne příliš hluboká – ranka, z které tekla volným tempem kapka krve za kapkou. Odvrátila jsem pohled od pořezaných prstů a pokusila se spolknout náhlý záchvěv nepříjemné nevolnosti. Když první větší kapka stekla po mém prstě na linku, donutila jsem se ruku strčit do dřezu a pustin na ní proud studené vody.