The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 28.

LOUIS:

Beatrice si klekla blízko ke mně a více se svými rty naklonila ke mně. Přestával jsem dost dobře chápat, proč to všechno dělá, ale celý mi to přišlo takové zvláštní. Co to do tebe vjelo? Opatrně do svých rukou chytla mou tvář a svým tělem se přimáčkla na mou hruď. Dost dobře jsem cítil, jak začínám mít v kalhotách těsno, protože ona na mě opravdu velmi naléhala. Překvapeně jsem ji ruce opatrně položil na boky a víc si ji k sobě přitáhl do náruče. Na moment mě možná i napadlo, že to všechno dělá možná jenom proto, aby mě později mohla snadněji přesvědčit o tom, že ona opravdu o ničem neví. Nakonec jsem ale myslet přestal úplně. Zajel jsem ji rukou pod její krátké tričko, na kterém museli až přehnaně šetřit látkou, abych jich mohli vyrobit co nejvíce.

Povalil jsem ji plynule pod sebe a rukama se zapřel za její hlavou, abych na ni neležel celou svou váhou. Opatrně jsem se vztyčil nad ní a přejal kontrolu nad našimi polibky, které byly ještě vášnivější, než na začátku. Zbrkle jsem ji přetáhl přes hlavu triko, když její stehna se pevně obmotala kolem mého pasu a do polibku se slabě usmála, až se její pravidelné rty perfektně – celou svou šířkou – dotkly těch mých. Opět se pokusila posadit a přetáhnout triko přes hlavu i mně, když mi začal hlasitě vyzvánět mobil. Beatrice se okamžitě napnula, ale já se to snažil nějak moc neřešit. On zase brzo přestane zvonit… jenom vydrž! Měl jsem pravdu. Opět. Jenomže ta malá, netrpělivě křičící potvora se nejspíš rozhodla, že mi za pravdu moc dlouho nechá. Beatrice mě zrovna slabě kousla do rtu, když se můj mobil ozval znovu a dožadoval se moji pozornosti. Rezervovaně jsem se odtáhl, protož nám nikdo nepřál nejspíš nic víc, než jenom toto, a zalovil ve svých zadních kapsách kalhot, abych ho našel. Klekl jsem si opatrně na kolena a zůstal na místě, kde předtím – nad Beatrice, která pořád nechávala oči zavřené a její rty dostaly sytější barvu a plnější tvar.

„Co je, hoří?,“ zeptal jsem se nepříjemně, když jsem hovor přijal a dlaní přel rusovlásce pod sebou po světlé kůži, kterou ještě před chvilkou zakrývalo její krátké červené tričko s tenkými, špagetovými ramínky. Beatrice se opatrně opřel o lokty a se zamyšleným pohledem se silně kousla do svého spodního rtu, až ji v tom místě lehce zbělel. Opatrně sklonila hlavu ke svému poodhalenému tělu a starostlivě si ze svého hlubokého dekoltu – který tvořila vlastně jenom pořádně vykrojená, černě krajkovaná podprsenka – odsunula všechny své dlouhé rudé prameny, které si nakonec uhladila dozadu. „Mám tu rozdělanou práci…,“ dodal jsem se stejným tónem a sjel dívce pod sebou k lemu jejích džínových šortek, abych si mezitím pohrál s jejich zapínáním.

„Je mi jasný, že pracuješ, ale neztrácej čas! Máš necelých pět minut na to, abys tu holku bezpečně doprovodil do auta, které na vás čeká před hotelem, a stihl s ní, maximálně do dnešní půlnoci, přijet do města Mullattivu, kde na vás bude už čekat loď. Tam se dozvíte další podrobnosti. Neztrácej čas a vydejte se na cestu! Liam tady rozjel pátrání po vašich pronásledovatelích, jsou ozbrojení a před malou chvilkou přistáli v Kolombu,“ řekla mi rozklepaným hlasem Abby a já se zastavil u tenkého pásku u kalhot, které na sobě měla Beatrice. Opatrně jsem z ní vstal a z podlahy sebral i svou džínovou bundu, která se mi tu válela už docela slušně dlouho.

„Jak s ní mám asi stihnout celou tu cestu? Mám na to jenom několik hodin. Nepleteš si to s půlnocí v Londýně? Abby, proboha, půlnoc tady bude za necelé tři hodiny,“ mumlal jsem při cestě do pokoje, ve kterém jsme prozatím spali jenom jednou, a hlavou naznačil její překvapené tváři, aby si šla posbírat všechno, co tu nechce nechat, a potom se už opět vrátil zpátky k důležitému hovoru, který jsem měl s Abby.