The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 18.

BEATRICE:

Jeho auto se zastavilo před mým domem a já si s velkou úlevou slabě oddychla. Konečně! Nevěděla jsem, a snad jsem to ani nechtěla vědět, co se vlastně stalo, ale bylo mi z toho všeho nějak zvláštně, skoro nepříjemně. Celou cestu jsme jeli v naprosté tichosti a já se dokonce bála podívat se na jeho profil, který si přísně měřil silnici před námi, ale i přesto mi sem tam věnoval přemýšlivý pohled. Ruce se mi chvěly, když jsem uchopila madlo a rychle zkontrolovala, zda jsem zde něco nezapomněla, protože nerady bych se ho na něco ptala. Přišel mi totiž ještě zvláštnější, než kdy předtím a já se docela slušně bála.

„Kdyby cokoliv, tak volej na toto číslo,“ podal mi kartičku s třinácti číslicemi, z čehož první dvě – +44 – sloužily jako telefonní předvolba, kterou nikdy nevyťukávám. Váhavě jsem ji přijala a uložila si ji do peněženky za jednu kapsičku. Odklonila jsem se ze svého sedadla a byla rozhodnutá vypadnout co nejdříve, protože za okny padala už tma jako o půlnoci. Však bylo jenom o málo méně. Na palubní desce jeho auta právě naskočila žlutá číslice, která jasně zdůrazňovaly čas deset hodin a patnáct minut večer. Prostě tma, která by se dala skoro krájet. Rozhodně jsem zatlačila do dveří, když jsem si uvědomila jednu zvláštní nesrovnalost.

„Ty tu nebudeš jako včera?,“ zeptala jsem se překvapeně, i když jsem z toho měla docela dobrý pocit. Vůbec mi nevadilo, že budu mít konečně dům pro sebe. Ten velký krásný komplex, který slouží jako pevnost. A ve kterém teď budu opravdu sama… Pohlédla jsem z okénka na slabě ozářenou bílou fasádu, která mi momentálně přišla ještě ohromnější, než kdy předtím. Slabě jsem vydechla a za sebou zacítila, jak se jeho tělo napnulo.

„A ty si myslíš, že já nemám svůj osobní život? Všechno se nemusí točit kolem tebe. Já dělám jenom svou práci. Nejsem tu od toho, abych ti dělal chůvu,“ odfrkl si pohrdavě a skoro nervózně stiskl volant. Stále zíral do rozlehlé zahrady před sebe a dělal, jako kdybych vedle něho vůbec neseděla. Ironicky jsem se pro sebe pousmála, protože – ačkoliv jsem si to nechtěla připustit – jeho slova mě docela dost zabolela. Okamžitě jsem zatlačila celou svou sílou do dveří a rychle vystoupila z jeho auta. Věděla jsem, že nesnáší, když někdo s jeho dveřmi tříská neúměrnou silou, a právě proto jsem do nich bouchla ještě mnohem víc. Co si o sobě myslíš, ty jeden nadutý snobe! Bavil ses? Vážně? Protože já teda ne!

„To po tobě opravdu nikdo nechce,“ vrátila jsem mu stejně odtažitým tónem a rychlou chůzí spěchala domů, i přesto, že jsem za sebou mohla dobře slyšet, jak ještě pootevřel okýnko, aby mi třeba něco řekl. „Zase někdy…,“ zamumlala jsem ještě pro jistotu, aby to slyšel a mohl konečně odjet. Ale budu doufat, že už nikdy! V kabelce jsem začala zbrkle hledat klíče, protože se mi zvláštním způsobem vyhýbaly, a netrpělivě přešlapovala na verandě. Auto s mrzutým řidičem, který patřil panu ‚všechno vím nejlépe‘, už konečně odjelo a já teprve teď pocítila, jak tento dům je ohromný. Prohledávala jsem zrovna druhou přihrádku kabelky, když mi zazvonil v kapse kabátu mobil. Ale no ták! Co jsi tam zase zapomněla! Podívala jsem se na display, který se mi rozsvítil, a na něm blikalo do chytlavé vyzváněcí melodie neznámé číslo. Proč jsi tak hloupá?!

„Ať už voláš kvůli čemukoliv, je mi to úplně jedno a nemám na tebe čas,“ přijala jsem nakonec hovor a přichytila si ho ramenem ke svému uchu, protože jsem konečně nalezla v kabelce mimo jinými krámy i klíče, které jsem teď potřebovala. Nečekala jsem, než se pustí do mluvení, čekala jsem totiž, že mě zahrne dalšími výčitkami, což by mu bylo jedině podobné, a kvůli tomu mi přišlo zbytečné, abych umrzla v nočním městě, kde podél celé ulice zářila pouliční světýlka.