The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 32.

LOUIS:

„Máš pravdu, protože za všechno tady teď můžeš jenom ty! Gratuluju. Jsi už spokojená? Ještě pořád tě nepustila ta tvrdohlavost? Kdy, sakra, dostaneš rozum? Kdyby…,“ začal jsem všechen svůj vztek, který se točil nejprve kolem mě, přenášet na Beatrice, která na mě jenom překvapeně koukala a do očí se ji přitom hnaly slzy, jenž jakoby jemným filtrem pokryly její zelené duhovky. Dotčeně se na mě podívala, ale nakonec před mým naštvaným pohledem radši uhnula. „Mě neobměkčí nějaký pohled raněný srny. Konečně už si koukej vyslechnout pravdu!,“ zavrčel jsem na ni a propálil ji jedním ze svých nejledovějších pohledů.

„Si měl odjet sám, kdo tě tady držel?,“ vstala, když už se ji několik velkých slz začalo kutálet po její tváři až na hranu spodní čelisti, odkud ji jedna po druhé skapávaly po bílém krku, až se zatoulaly po celé délce její šíje až hluboko do jejího výstřihu. „Já nechtěla, slyšíš mě? Já vážně nechtěla!,“ rozvzlykala se a, zády opřená o nerovnoměrný materiál z tvrdého pískovcového povrchu, který tvořil hrubě vyčnívající útes nad průzračnou barvou moře, si schovala svou ubrečenou tvář do dlaní. „Vím, že jsi naštvaný, ale ne-nechápu, proč si to vybíjíš zrovna-na na mně,“ pokračovala v hlasitém vzlykáním a přitom se její kolena roztřásla, že o ztuhlý písek málem nesjela až na zem.

„Kdo mě tady držel? Ty! Už to konečně pochop! Od té doby, co jsem tě potkal, tak mám starosti navíc! Děláš mi totiž na noze enormně těžkou kouli, která mě tahá dolu, chápeš to? Můj život byl senzační, než ses do něj připletla ty!,“ zakřičel jsem na ni, protože jsem měl všeho tak akorát po krk a přitom se na ni mračil. Najednou mi opravdu přišlo, že za všechno, co se za poslední dny stalo, může právě a jedině ona. „Možná jsem předtím nadával na práci, ale to nebylo nic v porovnání s tím, jak hrozný je tě pořád dokola k něčemu přemlouvat, nutit, chránit a přitom se snažit zjistit, kdo za tím vším stojí!,“ stoupl jsem si dynamicky a rozešel se k pláži, na který padal obrovský stín a do kterého jsem měl v plánu se schovat.

„Řvi na mě víc, uleví se ti,“ zamumlala zlomeně, když jsem ji míjel a snažil se ji moc nevšímat. Po její narážce jsem se na ni prudce otočil a tvrdým pohledem střelil k ní, jak se tam snaží mezi hlasitými vzlyky dýchat. Celá se třásla. Zimou. Ale určitě i reakcí na má slova. Vypadala skoro vyděšeně. Na chvíli jsem v sobě uslyšel zvláštní vnitřní hlas, který mi našeptával, že jsem to možná trochu, ale ten jsem v sobě potlačil tak moc do hloubky, že jsem ho v sobě dokázal snadno pohřbít. „Myslíš si, že mně je fajn? Celý svět se mi obrátil vzhůru nohama…,“ šeptala do svých dlaní, aby podpořila můj vnitřní hlas, jenž jsem už dávno neposlouchal.

„A ty jsi snad přesvědčená o tom, že ostatní se cítí každý den v roce, či minutě v hodině skvěle?,“ zeptal jsem se ji bezcitně, protože pořád mumlala něco o svých pocitech a o tom, co ji potkalo za neštěstí. „Přestaň se chovat tak sebestředně! Je plno lidí, kteří jsou na tom ještě daleko hůře, než ty, tak se přestaň litovat! Žiješ? Žiješ, tak se uklidni a snaž se žít co nejdéle, jasný?,“ odsunul jsem její dlaně, za kterými měla schovaný uplakaný obličej, a její ramena zatlačil do nepravidelně obroušeného pískovce, zatímco se vlny slané vody tříštily na útesech vzdálené několik metrů od nás. Beatrice mě obdařila jedním z jejích dalších ubrečených pohledů, který na ostatní mohl možná působit srdceryvně, ale mě akorát tak donutil stáhnout ruce k tělu a jít k mohutným černým stínům, kam jsem původně chtěl. Sedl jsem se pod jeden strom, pod kterým písek ještě stále hřál, a opřel se o kmen stromu s pohledem upíchnutým někam do černoty vzdáleného horizontu. Někde… daleko za miliardy kubíky slané vody, musí být přece nějaké to místo, kam nás měla dopravit ta loď, co jsme nestihli… Ale kde přesně? Nad námi je Indie a ta je velká jako… Jsme opravdu hodně, ale opravdu hodně v prdeli. Bez šance na nějaký normální návrat na plánovanou cestu. Otočil jsem hlavu za zvukem zrnění přesýpajícího písku, po kterém Beatrice váhavě šla za mnou, a při pohledu do její ztrápené grimasy v obličeji, znovu hlavou uhnul ke hvězdám a srpku stříbrného měsíce.