The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 25.

LOUIS:

„Nenávidím tě!,“ řekla mi tvrdě s přimhouřenýma očima a rychle si z pásu brala svůj kufr, když jsme konečně přistáli. Nedokázal jsem si ani představit, co v městě, které vypadá právě takto, budu asi dělat a dokonce jsem si nedokázal ani připustit, že jsem do toho letadla vlezl skoro dobrovolně. Letělo se neuvěřitelně dlouho, navíc přes několik turbulencí, které mi zrovna moc nedělají dobře. Nikdy jsem nevyhledával dopravu pomocí letadel a myslím si, že po tomto zážitku, to bude ještě horší. Radši budu sedět v autě dva dny v kuse, než bych si to zkrátil na deset hodin v letadle. Navíc už dopředu si můžu slíbit, že do státu – který je byť jenom trochu podobný tomuto – už nikdy v životě nepoletím. A jestli, tak rozhodně ne dobrovolně, nebo střízlivě. Její krátké, za to výstižné, větě oznamovací jsem se musel uškrnout a podívat se jinam, abych ji ještě více naštval. No co, chtěla jsi jet do Kolomba, tak ti toto město představím se vším, co k němu patří…

„Jsem rád, že vzájemné vztahy mezi námi máme vyřešené a teď snad už konečně budeš schopná trochu přemýšlet,“ odpověděl jsem s klidem a její kufr ji vzal, když jsem viděl, jak s ním zápasí. „Co v něm vezeš? Kamení?,“ poznamenal jsem se slabým úsměvem, zatímco jsme vycházeli ven, kde se začínalo pomalu rozednívat. Beatrice po mé úštěpné poznámce jenom pokroutila očima a ruce si založila na své hrudi. To ti je jako zima? Vždyť tu mají mnohem tepleji, než máme v Londýně! Já mám chuť si sundat tu svou bundu… „Máš tady aspoň zamluvený hotel, nebo něco?,“ zeptal jsem se, když ani jeden z nás neříkal vůbec nic, a já vlastně ani nevěděl, kam mám jít.

„Co se pořád staráš? Najít hotel v tomhle městě nebude tak těžký, navíc nikdo tě nenutil, abys jel se mnou,“ odsekla mi pohrdavě a svůj pohled přede mnou více schovala do své bundy. Páni, to se nám bude mluvit! Zítra se prostě sbalím a odletím, ať to stojí, co to stojí! „A víš co? Dej mi moje věci a každý z nás si může jít po svým, co ty na to?,“ postavila se přede mě a krátce ke mně zvedla své zelené oči. Natáhla svou ruku ke svému zavazadlu a i z jejího držení těla mi bylo hned jasné, že si nepřeje nic jiného, než utéct. Postavil jsem tedy její kufr na zem a spokojeně pokrčil rameny.

„Tak jo, fajn. Ale až se ti něco stane, tak nevolej mně, protože mě tu to nebude zajímat,“ řekl jsem klidně a spokojeně ji obešel. Na této frontě jsi to nejspíš prohrál. Nebudeš dělat, že tě zajímá, není to tak. Nemáš za potřebí se ji přece vnucovat, ona stejně přijde za tebou… Ruce jsem si schoval do kapes u bundy a šel podél rušné silnice, abych si chytl nějakého taxíka. Jen letmo jsem se podíval za sebe, kde stále stála Beatrice, jako opařená, a spokojeně se pro sebe musel usmát. Třeba to tu nebude tak hrozný, jak sis předtím myslel…

„Tak počkej přece!,“ zavolala po chvíli na mě, když u mě zastavovalo typické žluté auto s černými nápisy ‚TAXI‘, do kterého jsem se právě chystal nastoupit. Otočil jsem se překvapeně na ní a spatřil ji, jak za mnou těch několik desítek metrů běží, aby se mnou mohla jet. Takže princezna se rozhodla, že bude věřit radši mně? To je mi ale překvapení… „Budu ti věřit a pokusím se ti nějak pomoct, slibuju. A ten taxík můžeme zacvakat na půl, abys neřekl, co ty na to?,“ zeptala se mě udýchaně, když si vedle otevřených dveří postavila své věci a prosebně se na mě podívala.

„Vážně? A na jak dlouho tentokrát?,“ zeptal jsem se posměšně a docela se bavil při pohledu na ní, jak tam naproti mně stojí a tentokrát je to ona, která mě o něco prosí. „Dokážeš pochopit, že jenom kvůli tvé pitomosti jsme právě teď tady a trčíme na místě, které je ve všech ohledech příšerný a navíc odtud se nedá prakticky nic řešit, chápeš? Jenom kvůli tobě tu teď trčím i já a případ s tím tvým přítelem se potáhne ještě o to déle,“ zavrčel jsem nakonec nepříjemně, protože jakmile jsem nad tím začal přemýšlet i takto, tak mě to začalo štvát ještě víc. Zatracená Srí Lanka!