The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 69.

*o několik let později*

LOUIS:

„Tati, měl jsi tu být už před hodinou," zamumlala Leslie s nechápavě nakrabaceným čelem a podívala se na mě zpod svých dlouhých řas. Krátké nohy ji visely ve vzduchu, několik stop nad zemí od dřevěné lavičky, a ruce si nechávala položené na stehnech. Váhavě jsem přešel k ní blíž, když před mým pohledem tím svým ucukla, přidřepl jsem si k ní a snažil se svýma očima vynutit pohled těch jejích. „Paní učitelka ti včera říkala, že budeme končit dřív. Slíbil jsi mi, že tu budeš včas," našpulily se lehce její tenké rtíky, jak jen těžce zadržovala slzy. Chytl jsem její bradu mezi svůj palec a ukazováček a zvedl její hlavu do úrovně mých očí. „Zůstala jsem tu poslední," kňourala a dávala mi mou nedochvilnost patřičně sežrat.

„Broučku, pochop, že jsem se musel někde zdržet," zamumlal jsem tiše místo slov omluvy a pokusil se na ni slabě usmát. Její malá, bledá tvářička zůstávala stále stejně zklamaná jako před chvílí a ani pohled mi znovu odmítala věnovat. „To se občas stává. Promiň," povzdychl jsem si nakonec a pohladil ji po jejích dlouhých, vlnitých vláskách, které ji spadaly až na ramena. Šedomodré duhovky si našly můj pohled jen velmi zdráhavě a ona sama se slabě zavrtěla. Je tak strašně moc paličatá! „Pojď, odvezu tě domu, pak si budeme moct chvíli hrát," zvedl jsem se ze země právě ve chvíli, kdy mě zabolelo v kolenech, a natáhl k ní ruku, jako jsem to dělal pokaždé, když jsme spolu někam šli.

„Slíbil jsi to...," řekla mi prostě, jakmile seskočila z lavičky se svým batohem v ruce a pomalu se ploužila ke dveřím od šatny. A k tomu ještě neuvěřitelně a snadno urážlivá! „Slíbil a nesplnil jsi to," opakovala pořád dokola, dokonce i poté, co jsem ji doběhl a vzal ji z ruky batoh, aby se s ním nemusela tahat. Celou cestu k autu měla hlavu skloněnou na zem a nohama kopala do drobného štěrku, co se ji motal pod nohama.

„Kolikrát tu mám ještě říkat, že mě to vážně mrzí?," zeptal jsem se dotčeně a podíval se na ni s lehce zvednutým obočím, i když ona mi pohled odmítala opětovat. Opravdu jsem nesnášel, když mi takhle něco vytýkala - stejně jako ona to neměla ráda, když jsem se o to z výchovných důvodů pokoušel já. I když to pořád nebylo vůbec nic proti tomu, co jsem se dost často poslouchal od své potencionální tchýně, od babičky Leslie. Jak já tu babu do morku kostí nesnášel! Kdybych nevěděl, jak moc ji na Leslie záleží a jak moc ji naopak Leslie má ráda, tak bych ji už asi uškrtil. „Jak bylo dneska ve školce? Hrála sis zase s Jessicou?," pokusil jsem se zeptat se zájmem, ale jedinou odpovědí, co se mi dostalo, bylo tiché zamručení, kterým se mě snažila odbít. „Už se mnou nechceš mluvit?," vypadla ze mě překvapeně otázka při pohledu na ni, jak se usazuje do své sedačky na zadním sedadle a čeká, až ji zapnu bezpečnostní pás.

„Slíbil jsi to," odpověděla mi prostě a hlavu ode mě znovu odvrátila. A ještě k tomu začíná být velmi náladová. Hm... to ale začíná dost brzo. Co s ní budu dělat v pubertě? S pocitem, že z ní stejně víc už nedostanu, jsem se pokorně přesunul za volant a ještě naposledy pohled plný naděje přesunul dozadu na pětiletou, rusovlasou holčičku, která se koukala z okna do obyčejných ulic Londýna.

.....................................................................

„Vážně si tě neudobřím ani zmrzlinou?," nadzvedlo se mi obočí samo od sebe, když jsem pohled nespouštěl z jejích modrošedých očí, které si prohlížely několik výkresů. Začínalo mě dost znervózňovat vědomí, že už skoro hodinu není schopná odpovědět jinak, než tou otravnou větou ‚Slíbil jsi to...'. Slabě jsem se pousmál, když se její rtíky od sebe oddálily, aby se zhluboka nadechla a mohla mi odpovědět na mou otázku. „Jestli ovšem chceš říct tu větu, tak radši zůstaň potichu," přerušil jsem ji, když se mi podařilo rozeznat písmenko ‚S', a tím ji donutil k pokornému výdechu.