The Truth (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 66.

LOUIS:

„Nemůžeš to pochopit, bez toho aniž bys věděla, že to já jsem její otec…“

„Co to tady plácáš. Vážně ti to už leze na mozek,“ zavrtěla nade mnou hlavou ze strany na stranu po chvíli, během níž na mě jenom překvapeně zůstala zírat. Udiveně jsem na ni zůstal koukat a chystal si další slova, kterými bych ji shrnul celou svou situaci, do níž jsem se dostal. „Ani já nemám radost z toho, že tu nebude s námi, ale… nemůžeš jim takhle lhát. Oni mají na své straně právníky, lékaře,… pokud tuhle blbost řekneš před nimi, budou ti dělat testy, nemysli si, že ne,“ usmála se smutně a talířek plný drobečků položila na linku.

„Proč mi nevěříš? Já ti tady říkám, že Leslie je moje dcera, chápeš? Moje a nenechám ji u někoho, kdo neměl zájem ani o její matku. Za tu dobu, co se řešil případ se Stylesem, tak nebyli schopní ani zvednout mobil a zavolat, jestli je v pohodě, nebo zda nepotřebuje podržet,“ vykřikl jsem naštvaně a sevřel její ramena ve svých rukách, abych ji zastavil od uklízení, kterým se snažila zahnat všechny špatné myšlenky do pozadí. Dobře jsem na ni viděl, jak i ji trápí fakt, že Beatrice je po smrti a Leslie se nám v brzké době pokusí sebrat. „Proč nechceš přijmout něco, co je na první pohled jasné?!,“ zvýšil jsem na ni hlas a lehce jejími rameny zacloumal, abych ji vrátil zpátky do reality.

„Louisi… ty jsi Beatricí opovrhoval. Kdykoliv ses ji měl jenom dotknout, tak mi tady teď netvrď, že ta malá je tvoje dcera,“ zavrtěla s bolestivým pousmáním hlavou ze strany na stranu a odsunula mé ruce ze svých ramen. „Tím, že si vymyslíš další lži, to už nikomu nepomůže. Myslíš si, že jsou tak blbý, aby si tvé ‚otcovství‘ prověřili?,“ zamumlala smutně a podívala se na špičky svých nohou, jak bosá stojí na světlém linu. „Prostě se tím nezaobírej… dopadne to přesně tak, jak má,“ povzdychla si zhluboka, oběma rukama zapřená o kuchyňskou linku a pohledem – nyní už zvednutým – ke klidnému výhledu, který ji nabízelo okno zasazené v bílém rámě.

„Co mám udělat ještě pro to, abys uvěřila konečně pravdě? Člověk se k ní odhodlá jednou za život a tu mu, na rozdíl od předešlých lží, nikdo nevěří,“ bouchnul jsem naštvaně pěstí do stejné části linky, o níž se jenom, o malý kousek dál opírala, a měl co dělat, abych se nevrátil ke svému tradičními způsobu chování. „Fajn, mám ti tady popsat detaily toho, jak jsem ji to udělal? Nebo… co po mně vlastně chceš? Proč najednou nemůžeš uvěřit tomu, že Leslie je moje dcera? Já měl totiž pocit, že jsi to věděla hned od začátku… Asi příliš podceňuju své herecké schopnosti,“ zavrtěl jsem ohromeně hlavou, podobně jako ona před malou chvíli a naklonil se blíž k jejímu uchu. „Jak jsem ti vykládal o jejím útěku na Cejlon a o naší snaze dostat se zpátky na pevninu lodí, jak to domluvila Beatrice, tak jsem vypustil jednu noc, ještě před naším útěkem v člunu našich pronásledovatelů…,“ povzdychl jsem si zoufale, že ji prostě budu muset říct něco víc, o naší první nezodpovědné noci.

„Zadrž. Vůbec nechápu, co se tím snažíš dokázat,“ podívala se na mě zmateným pohledem, ale to už jsem ji popadl za pokrčený loket a dovedl zpátky k židli, na níž ještě před chvílí seděla. „To bolí,“ sykla otráveně, když má dlaň drtila její loket a osvobodila ho až ve chvíli, kdy jsem ji posadil na židli natočenou mým směrem. „Louisi, ty blázníš…,“ pokusila se znovu vstát a nejspíš mě obejmout ve své náruči, ale já ji to nedovolil a se svým palcem strategicky přidrženým pod její klíční kostí ji přišpendlil k židli.

„Neblázním,“ zavrčel jsem nasupeně a propálil ji svým naštvaným pohledem. „Tu noc před tím vším, jsme se pohádali kvůli tomu kreténovi Kainovi, protože… to je jedno, prostě jsme se pohádali,“ zamumlal jsem detaily typu, jak se na něho pořád usmívala a nabízela se mu a přeskočil automaticky k tomu nejdůležitějšímu. „Pozvala mě k sobě, kvůli jejím šatům, a… já ji tam opravdu přefikl. Bez zbytečných citů a emocí. Chápeš? Jo, jsem hajzl – jak jsi před chvílí nazvala otce Leslie – protože jsem nemyslel na ochranu, ale stalo se, rozumíš? Už to nemůžu vrátit zpátky, i kdybych chtěl. A já bych stejně nechtěl. Leslie má právo na šťastný život a i když jsem si to nikdy předtím nedokázal představit, já pro to udělám maximum,“ přecedil jsem skrz zaťaté zuby před jejím obličejem a přísně si ji prohlídl.